Článek
Začátek, který jsem si nepřiznala
Měla jsem nastoupit do firmy, která slibovala rychlý růst, a já věřila, že se konečně dostanu tam, kde mě budou brát vážně. Jenže místo postupu přišlo několik měsíců nejistoty, výpověď a pocit, že jsem selhala dřív, než jsem vůbec stačila začít. Styděla jsem se to přiznat. Nejdřív jsem si říkala, že počkám týden, pak měsíc, že se to nějak vyřeší a budu mít co říct. Čas plynul a já si místo vysvětlení začala stavět jiný příběh.
Domek, který se stal úkrytem
Pronajala jsem si malý domek na Vysočině. Byl nenápadný, na konci vsi, se zahradou, kterou jsem zpočátku vůbec neznala, a s okny, z nichž bylo vidět jen kopce a les. Nebyl to útěk do luxusu ani do velkého dobrodružství. Byl to úkryt. Zařídila jsem si v něm pracovnu u okna, koupila starší stůl a židli, a začala pracovat na dálku. Nebylo to nic velkolepého, jen drobné zakázky, překlady, úpravy textů a občasná výpomoc s administrativou. Stačilo to na nájem, jídlo a na to, abych mohla dál předstírat, že mám všechno pod kontrolou.
Telefonáty, které jsem si nacvičovala
S příbuznými jsem mluvila jen přes telefon. Každý hovor jsem si předem připravovala jako malé divadelní představení. Věděla jsem, na co se budou ptát, a měla jsem hotové odpovědi. Když se ozvala matka, mluvila jsem o poradách, projektech a cestách. Když se ozval bratr, zmiňovala jsem nové kolegy a složité německé směrnice. Nikdy jsem nešla do detailů, protože detaily se dají snadno zpochybnit. Raději jsem mluvila obecně, o únavě, o čase, který mi chybí, o tom, že se domů dostanu, až se práce trochu uklidní. A protože jsem byla přesvědčivá, všichni mi věřili. Nebo jsem si to alespoň myslela. Telefon jsem po každém hovoru odkládala s pocitem, že jsem o krok dál od pravdy a o krok blíž k nějakému nevyhnutelnému konci.
Fotografie ze starých zásob
Fotografie z Německa jsem posílala ze starých zásob. Měla jsem jich dost z prvních měsíců, kdy jsem tam skutečně byla. Náměstí, kancelářská budova, káva na stole, výhled z okna. Některé snímky jsem použila víckrát, jen v jiném pořadí, a vždycky jsem se u toho snažila nemyslet na to, že jednou dojde i tenhle zdroj. Rodina je nikdy nezkoumala do hloubky. Pro ně to byl důkaz, že žiju život, který jsem si vybrala. Pro mě to byl důkaz, jak snadno se dá udržet obraz člověka, který už dávno neexistuje. Občas jsem se na ty fotografie dívala i sama a snažila se vzpomenout, jaké to bylo věřit, že tam opravdu patřím. Čím déle jsem byla na Vysočině, tím víc mi připadaly jako snímky z cizího života.
Každá návštěva jako nová výmluva
Každou návštěvu domů jsem odkládala novou pracovní výmluvou. Jednou to byl důležitý projekt, podruhé nečekaná kontrola, potřetí kolega, který onemocněl, a jindy zase nutnost zůstat kvůli školení. Vymýšlela jsem si termíny, které se daly posouvat, a důvody, které zněly dost vážně na to, aby nikdo netlačil. Přitom jsem věděla, že čím déle se vyhýbám návratu, tím těžší bude se vůbec objevit. Představa, že bych měla přijet, usednout ke stolu a vyprávět o životě, který neexistuje, mě děsila víc než samota. Na Vysočině jsem byla sama, ale měla jsem nad svým příběhem kontrolu. Doma bych ji ztratila během prvních pěti minut.
Dvojí život v jednom těle
Už tři roky chráním obraz úspěšné ženy. Ráno vstávám do ticha, uvařím si kávu a usednu k práci, která nemá nic společného s tím, co jsem slíbila rodině. Odpoledne občas vyjdu na zahradu, podívám se na kopce a snažím se nemyslet na to, že někde daleko existuje verze mě, kterou všichni považují za skutečnou. Večer odpovídám na zprávy, posílám další starou fotografii a slibuji, že příště to vyjde. Žiju dva životy v jednom těle a ani jeden z nich není úplný. Ten v Německu je jen vzpomínka a ten na Vysočině je jen úkryt. Mezi nimi stojím já, unavená z toho, že musím pořád něco vysvětlovat, i když se nikdo neptá dost nahlas.
Strach ze zvonku
Stále víc se bojím dne, kdy někdo zazvoní u dveří. Pokaždé, když zaslechnu auto na cestě nebo kroky za plotem, ztuhnu. Napadá mě, že někdo z rodiny dostal jiný nápad, že se někdo rozhodl přijet neohlášeně, že někdo konečně zjistil, kde opravdu jsem. Vím, že by to jednou muselo přijít. Otázka není, jestli se pravda objeví, ale kdy a v jaké podobě. Bojím se nejen toho, co bude následovat, ale i toho, co řeknu. Bojím se, že i ve chvíli, kdy budu stát tváří v tvář skutečnosti, budu mít zase připravenou další výmluvu. A nejvíc se bojím toho, že už ani sama nebudu vědět, která verze mě je ta pravá.
