Článek
Letenka k šedesátinám
Marta mi zavolala v březnu. Řekla, že mi k šedesátinám koupila letenku do Paříže, kde dlouhodobě žije a že poletím v květnu. Než jsem stačila něco namítnout, začala mluvit o tom, jak se těší a co mi všechno ukáže. V životě jsem neletěla. Když jezdila rodina k moři, vždy jsme brali auto. Marta to věděla. Myslela si, že mě to přejde.
Souhlasila jsem, než jsem si to stihla rozmyslet. Pak jsem dva měsíce špatně spala. Zjistila jsem si, co se nesmí do příručního zavazadla, koupila jsem malý kufr na kolečkách a zašla k doktorce pro prášky na tlak.
Všechno pípalo
Na letiště jsem přijela tři hodiny předem, protože jsem se bála, že něco propásnu. Nevěděla jsem, kam jít. Mladá žena u přepážky mi ukázala, kde se odbavuje. Kufr jsem nechala na pásu a šla na kontrolu. Musela jsem si vyndat léky, vyzout boty a sundat pásek. Všechno pípalo. Pak jsem si sedla k oknu a dívala se na letadla, jak rolují po ploše. Palubní vstupenku jsem držela tak dlouho, že se zmačkala.
Když začali volat náš let, šla jsem s ostatními. Chodba do letadla byla dlouhá a nakloněná. Místo jsem prostřední. Chtěla jsem k oknu, ale neřekla jsem to. Vedle mě seděl muž v obleku, který si hned nasadil sluchátka. U okna spala nějaká žena.
Nápis, ať zůstaneme sedět
Letadlo se rozjelo a pak se zvedlo. V uších mi zatlačilo, jako když se potápím. Polykala jsem a přešlo to. Na obrazovce přede mnou běžel čas do přistání.
Počítala jsem minuty. Nepřečetla jsem ani stránku. Kdesi nad Německem se to začalo třást a rozsvítil se nápis, ať zůstaneme sedět. Chytila jsem opěrku a držela. Chtěla jsem na toaletu, ale muž vedle mě spal a nechtěla jsem ho budit. Vydržela jsem to skoro dvě hodiny.
Klesání bylo horší než start. Tlak v uších, žaludek nahoře, a když kola klapla na dráhu, byla jsem zpocená. Vstala jsem jako poslední. V terminálu se mi třásly nohy a musela jsem si na chvíli sednout na lavičku.
Týden v Paříži
Marta mě objala, vzala mi kufr a odvedla k autu. Zeptala se, jestli to bylo dobré. Řekla jsem, že jo. Nechtěla jsem jí to kazit.
Paříž se mi líbila. Chodily jsme po nábřeží, Marta mi ukazovala trhy a kavárny, večer jsme spolu vařily. Její muž mluví francouzsky a já jsem nerozuměla ani slovo, ale byl milý.
Jenže každý večer, když jsem si lehla, jsem si vzpomněla. Ne na Paříž. Na to místo v letadle a na to, že se nemůžu zvednout. Otevřela jsem si v telefonu rezervaci a dívala se na datum. V sobotu zpátky. Budila jsem se ve tři ráno a počítala, kolik hodin mi zbývá. Říkala jsem si, že dvě hodiny nic nejsou, že si vezmu prášek, že si sednu k oknu. Pokaždé se ale vrátil ten pocit, když se rozsvítil nápis a letadlo se třáslo.
Zrušená letenka
Ve čtvrtek jsem si sedla k počítači a našla číslo na leteckou společnost. Žena na druhém konci mi řekla, že letenka je nevratná, že zpáteční let můžu zrušit, ale peníze nedostanu. Bylo to dva a půl tisíce korun. Řekla jsem, ať to tedy zruší. Bylo to, jako když se za mnou zavřou dveře.
Pak jsem si koupila jízdenku na autobus. Paříž–Praha, patnáct hodin, s přestupem ve Frankfurtu. Zaplatila jsem čtrnáct set korun.
Večer jsem to řekla Martě. Podívala se na mě, jako bych si dělala legraci. „Vážně?“ Nabídla mi, že mi zaplatí vlak. Řekla jsem, že ne, že chci autobus. Nechápala to, ale v sobotu mě odvezla na autobusové nádraží a počkala, dokud jsem nenastoupila.
Patnáct hodin autobusem
V autobuse jsem měla sedadlo u uličky. Měla jsem místo na nohy a mohla jsem se zvednout, kdykoli jsem chtěla. Vedle mě seděla mladá cizinka, která jela za prací. Řidič hlásil zastávky. Viděla jsem krajinu, domy, pole, benzínky.
Ve Frankfurtu jsem přestoupila. Bála jsem se, že to nenajdu, ale našla. Koupila jsem si kávu a sendvič a sedla si do správného autobusu.
Když jsem přijela domů, odemkla jsem byt, pustila vodu na čaj a sedla si do křesla. Bylo ticho. Marta volala druhý den a ptala se, jestli jsem v pořádku. Byla jsem. Zeptala se, jestli přijedu i příští rok. Řekla jsem, že přijedu, ale autobusem. Chvíli mlčela, a pak řekla, ať si to rozmyslím. Předevčírem jsem si koupila jízdenku na další termín Cesta trvá déle, ale sedím, kde chci, a nikdo mi nerozkazuje, ať zůstanu na místě.
