Článek
Kolo ve sklepě začalo být příliš těžké
Do šedesáti pěti jsem jezdila na kole skoro všude. Na nákup, na zahradu i za sestrou do vedlejší obce. Pak mě začalo bolet koleno a stále častěji jsem sesedala před kopcem. Poslední dvě sezony moje staré kolo zůstalo ve sklepě. Tvrdila jsem, že nemám čas, i když v důchodu jsem ho měla víc než dřív.
Elektrokolo mi navrhl syn. Nechtěla jsem o něm slyšet. Připadalo mi drahé, těžké a trochu jako přiznání, že už obyčejné kolo nezvládám. Když jsem ale začala odmítat výlety s kamarádkou, změnila jsem názor. Vybrala jsem model s nízkým nástupem a nechala si v obchodě vysvětlit ovládání. Při zkušebním kolečku na parkovišti všechno vypadalo snadně.
První kopec mě poslal domů
Na první cestu jsem vyrazila sama. Chtěla jsem dojet k rybníku, kam je to asi osm kilometrů. Na rovině mě pomoc motoru nadchla. Stačilo lehce šlápnout a kolo se rozjelo ochotněji, než jsem čekala. Právě to mě po chvíli začalo znervózňovat. Před zatáčkou jsem prudce zabrzdila a těžké kolo se pode mnou naklonilo.
Nespadla jsem, ale lekla jsem se. O kilometr dál přišel krátký kopec. Přepnula jsem pomoc příliš vysoko a kolo vyrazilo rychleji, než mi bylo příjemné. Po třech kilometrech jsem zastavila u lavičky, otočila se a jela domů. Ve sklepě jsem měla vztek sama na sebe. Utratila jsem velké peníze za něco, čeho se bojím.
Začala jsem znovu na prázdném hřišti
Syn mi nabídl, že pojede se mnou. Odmítla jsem výlet, ale souhlasila s tréninkem na asfaltovém hřišti za školou. Ukázal mi rozjezd s nejnižší pomocí, brzdění oběma brzdami a vedení kola vedle sebe. Největší problém nebyl motor. Byla to moje snaha chovat se, jako bych elektrokolo dávno uměla ovládat.
Několik dní jsem jezdila jen malé kruhy. Zkoušela jsem zastavit, znovu se rozjet a projet mezi dvěma lahvemi s vodou. Připadala jsem si trochu směšně, když kolem šly děti ze školy, ale pocit postupně zmizel. Potom jsem vyrazila na klidnou cyklostezku s kamarádkou. Domluvily jsme se, že tempo určuji já a kdykoli mohu zastavit.
Kilometry přibývaly pomaleji než sebejistota
K rybníku jsem dojela až při čtvrté delší jízdě. Nepoužila jsem nejsilnější režim a do kopce jela pomalu. Nahoře jsem nebyla zadýchaná jako dřív, ale měla jsem radost hlavně z toho, že jsem po celou cestu ovládala kolo já. U vody jsme si daly kávu z termosky a já cestou zpět poprvé nemyslela na každý pohyb rukou.
Elektrokolo nevyřešilo všechno. Je těžké, takže ho sama nevynesu po schodech. Ve sklepě jsme proto se synem upravili místo blízko dveří. Nejezdím za deště ani v hustém provozu a na nákup si beru jen lehkou tašku. Přestala jsem se porovnávat s lidmi, kteří na elektrokole ujedou padesát kilometrů. Můj běžný výlet má dvanáct až patnáct.
Musela jsem se naučit také obyčejné věci kolem baterie. Zpočátku jsem ji nechávala téměř vybitou a před cestou nervózně sledovala kontrolky. Teď ji po návratu zkontroluji a nabíjení nenechávám na poslední chvíli. Do brašny jsem si dala malou pumpičku, vodu, telefon a kartičku s kontaktem na syna. Výbava mi nedává nesmrtelnost, jen snižuje množství překvapení, která bych na cestě řešila sama.
Společné tempo jsme si musely domluvit
Kamarádka byla první týdny netrpělivá. Na obyčejném kole je jistější a měla chuť ukazovat mi, jak rychle mohu jet. Řekla jsem jí, že pokud spolu chceme jezdit, nesmí z výletu dělat zkoušku. Přijala to. Dnes někdy čeká ona na mě a jindy já na ni, když zastaví kvůli fotografii. Naše tempo není stejné, ale konečně je společné.
Po první sezoně mám v počítadle přes tři sta kilometrů. Nejde o sportovní výkon. Znovu se dostanu za sestrou bez auta a na zahradu přijedu, kdy chci. Když mě bolí koleno nebo fouká silný vítr, zůstanu doma. Dřív bych takový den vnímala jako prohru. Teď vím, že opatrnost není totéž co strach.
Na konci léta jsem se vrátila na místo, kde jsem svou první cestu otočila. Zastavila jsem u stejné lavičky, ale tentokrát jen proto, abych se napila. Kopec jsem vyjela v nejnižším režimu a nahoře ještě chvíli pokračovala. Nebyl tam žádný divák ani cílová páska. Přesto jsem měla radost, protože jsem přesně věděla, jak velký kus cesty leží mezi tehdejším úlekem a dnešním klidem.
Začátečnice v jednasedmdesáti
První tři kilometry si pamatuji dobře. Málem jsem tehdy kolo prodala a nikomu nepřiznala, že jsem si s ním nevěděla rady. Nakonec jsem si dovolila být začátečnice v jednasedmdesáti. To pro mě bylo těžší než kterýkoli kopec. Motor mi pomáhá šlapat, ale jistotu za mě neudělal. Tu jsem si musela pomalu natrénovat sama.
