Článek
Nechtěla jsem cvičit, chtěla jsem plavat
Plavat umím od dětství. Nikdy jsem nebyla závodnice, ale kilometr volným tempem zvládnu. Po sedmdesátce jsem přestala chodit na dlouhé túry kvůli kolenu a bazén mi připadal jako dobrá náhrada. Na stránkách sportovního centra jsem našla kurz pro dospělé, který sliboval nácvik kraulu, dýchání a správných obrátek. Věk v podmínkách uvedený nebyl.
Předem jsem do formuláře napsala, že je mi dvaasedmdesát a že mám po starším zákroku na menisku. Lékař mi plavání doporučil bez omezení. Centrum moji přihlášku přijalo a já zaplatila deset lekcí. Koupila jsem si nové brýle, plaveckou čepici a kvůli večernímu času i měsíční jízdenku.
Na první hodině nás u dráhy stálo devět. Ostatní byli mladší, ale dva muži přiznali, že kraul vůbec neumějí. Lektorka si přečetla jména a u mého se zastavila. Zeptala se, zda jsem si nespletla kurz. Odpověděla jsem, že ne. Přesto mě odvedla k sousednímu mělkému bazénu.
V druhé skupině se cvičilo po operacích
V mělké vodě stáli lidé po výměně kyčle, s bolestmi zad a po úrazech. Cvičili s pěnovými válci a pod dohledem fyzioterapeutky pomalu přenášeli váhu z jedné nohy na druhou. Proti rehabilitaci nic nemám. Sama jsem ji po operaci absolvovala. Jen jsem si ji tentokrát neobjednala.
Lektorka vysvětlila, že běžná skupina je dynamická a ona nemůže nést odpovědnost za můj zdravotní stav. Nabídla mi, že si mohu zkusit několik délek, až bude dráha volná. Zeptala jsem se, zda stejnou kontrolu podstoupí všichni. Odpověděla, že u mě chce být opatrná kvůli věku.
Vrátila jsem se do šatny. Nechtěla jsem první večer dokazovat své schopnosti před lidmi, kteří už začali trénovat. Na recepci jsem požádala o přesun do jiného termínu nebo vrácení peněz. Pracovnice nabídla kredit na rehabilitační cvičení. Když jsem ho odmítla, řekla, že kurz už začal a storno není možné.
Dvě stě metrů rozhodlo až podruhé
Doma jsem si znovu otevřela podmínky. Stálo v nich, že účastník má uplavat dvě stě metrů libovolným způsobem. O věkovém limitu ani povinném zdravotním posouzení nebyla zmínka. Napsala jsem vedení centra a požádala, ať mi buď umožní splnit stejnou podmínku jako ostatním, nebo vrátí kurzovné.
Manažer mi zavolal a navrhl ověřovací lekci s jiným trenérem. Přijala jsem ji, i když mi vadilo, že dělám zkoušku, kterou mladší účastníci skládat nemuseli. Uplavala jsem dvě stě metrů prsa a znak bez zastavení. Trenér řekl, že do kurzu výkonnostně patřím, jen potřebuji pomalejší dráhu při nácviku kraulu.
Po zkoušce se mě zeptal, zda mám strach z hluboké vody, zda zvládnu vylézt po žebříku a jestli poznám, kdy si potřebuji odpočinout. Byly to rozumné otázky a bez potíží jsem na ně odpověděla. Přesně takový rozhovor mohla vést i první lektorka. Místo schopností však viděla datum narození a diagnózu starou několik let. Opatrnost se tak změnila v rozhodnutí, na kterém jsem se vůbec nepodílela. Původní lektorka mě však ve své skupině nechtěla. Tvrdila, že atmosféra už by byla nepříjemná pro obě strany. Centrum mi nabídlo stejný kurz v ranním termínu a dva vstupy zdarma. Mohla jsem to přijmout, ale po prvním zážitku jsem se tam necítila jako zákaznice. Požádala jsem znovu o vrácení peněz. Tentokrát souhlasili a doplnili do přihlášky otázku na plaveckou úroveň místo samotného data narození.
Novou skupinu jsem našla bez vysvětlování věku
O měsíc později jsem se přihlásila do kurzu v městském bazénu. První hodinu nás trenér nechal všechny uplavat čtyři délky a rozdělil nás podle tempa. Skončila jsem v prostřední dráze s třicetiletou ženou, která se bála ponořit hlavu, a osmašedesátiletým mužem, jenž plaval rychleji než většina skupiny. Věk nikoho nezajímal, dokud jsme si ho sami neřekli v šatně.
Kraul stále neumím dokonale. Po několika délkách se zadýchám a koleno se někdy ozve při obrátce. Trenér mi ukázal šetrnější odraz, aniž mě poslal do jiného bazénu. Právě takovou úpravu jsem čekala od prvního centra: reakci na to, co skutečně zvládám, ne na číslo v přihlášce.
Kolem původního sportovního centra občas projíždím tramvají. Nemám potřebu dokazovat, že jejich lektorka udělala velkou společenskou chybu. Udělala konkrétní chybu vůči mně: prodala mi kurz plavání a bez jediné délky rozhodla, že patřím mezi pacienty. Peníze jsem dostala zpět, ale nové brýle jsem si nechala. Každé úterý se v nich učím kraul a po lekci odcházím unavená přesně tím způsobem, kvůli kterému jsem se přihlásila. Na konci prvního kurzu jsem uplavala kraulem celou padesátku bez zastavení. Nebyla jsem nejrychlejší a u posledních metrů jsem ztratila rytmus. Trenér mi jen ukázal palec a poslal mě znovu. Přesně tak jsem chtěla, aby se se mnou zacházelo: jako s plavkyní, která se učí, ne jako s věkem napsaným ve formuláři.
