Hlavní obsah

V čekárně u kardiologa jsem seděla od sedmi do jedné. Sestra pak oznámila, že lékař má dovolenou

Foto: gpointstudio/Magnific.com

Do čekárny u kardiologa jsem dorazila v sedm ráno. Venku ještě nebylo pořádně světlo a vzduch byl studený, ale přesto jsem před ordinací potkala několik lidí, kteří měli stejný nápad jako já.

Článek

Ranní příchod

Pořadí pacientů se totiž určovalo podle příchodu, a tak jsem si stoupla na konec krátké fronty a doufala, že budu brzy odbavená. V ruce jsem svírala průkazku a papíry z předchozích vyšetření. Byla jsem unavená už předem, protože jsem kvůli tomu vstávala velmi brzy, ale zároveň jsem měla pocit, že tentokrát to snad vyjde.

Čekárna byla malá, světlá a na první pohled obyčejná. Postupně se plnila lidmi různého věku. Někdo přišel s doprovodem, někdo sám. Všichni jsme se usazovali na židle, sundávali si kabáty a tiše sledovali dveře do ordinace. Chvílemi bylo slyšet jen šustění papírů a vzdálené zvuky z chodby. Seděla jsem tam a snažila se nemyslet na to, kolik práce mi mezitím utíká.

Čekárna plná naděje

První hodina uběhla poměrně rychle. Lidé se bavili šeptem, někteří si četli noviny, jiní hleděli do telefonu. Sestra občas prošla kolem a ujišťovala nás, že lékař má jen zpoždění a že se brzy objeví. Nikdo z nás neměl důvod jí nevěřit. V takovém prostředí člověk snadno podlehne představě, že se situace brzy vyřeší. Říkala jsem si, že stačí vydržet ještě chvíli, že se dveře otevřou a všechno se posune dál.

Jenže hodiny plynuly a dveře ordinace zůstávaly zavřené. Čekárna se mezitím změnila. Někteří lidé začali odcházet, jiní přicházeli a ptali se, zda je objednací doba správná. Sestra je posílala do čekárny s tím, že se situace brzy vyjasní. Seděla jsem dál, nohy mě už bolely a žaludek se ozýval. Měla jsem pocit, že se z té malé místnosti stal uzavřený svět, ve kterém se zastavil čas. Přesto jsem nechtěla odejít, protože jsem se bála, že právě tehdy přijdu o své místo.

Hodiny bez vysvětlení

Dopoledne se protáhlo do nekonečna. Lidé si už nedokázali krátit čas čtením ani povídáním. V čekárně bylo cítit napětí. Někdo si stěžoval polohlasem, někdo jen mlčky kroutil hlavou. Já jsem několikrát zkontrolovala hodinky a snažila se spočítat, kolik času jsem už strávila na židli. Od sedmé hodiny uběhly celé hodiny a stále nikdo nepřicházel s jasnou informací. Sestra sice občas prošla chodbou, ale její ujišťování už působilo čím dál méně přesvědčivě. Začínala jsem být unavená nejen fyzicky, ale i psychicky. Napadalo mě, že jsem mohla místo čekání udělat něco jiného, že jsem si mohla vzít jídlo nebo si vzít práci s sebou.

Pravda u přepážky

Kolem jedné hodiny odpoledne se situace konečně pohnula. Sestra přišla do čekárny a oznámila, že lékař dnes nedorazí, protože musel zůstat doma s nemocným dítětem. Celé dopoledne se prý snažil sehnat hlídání a sestra čekala, že ještě přijde. Nakonec ale hlídání nesehnal a ani zástup se nepodařilo zajistit. Ta věta zazněla klidně, téměř úředně, jako by se jednalo o drobnou změnu, kterou není třeba dále vysvětlovat. Já jsem nejprve nechápala, co to znamená. Vždyť jsme tam seděli celé dopoledne a nikdo nás neinformoval. Nikdo z ordinace pacienty předem neobvolal ani nezkontroloval dveře čekárny.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. V očích ostatních pacientů bylo stejné překvapení jako v těch mých. Někdo se ptal, co bude dál, jiný už si bral kabát a odcházel bez dalších dotazů. Já jsem zůstala stát u přepážky a snažila se pochopit, jak se něco takového mohlo stát. Šest hodin čekání se najednou proměnilo v prázdný čas, který mi nikdo nevrátí. Necítila jsem vztek, spíš únavu a tichou bezmoc. Bylo mi líto nejen sebe, ale i všech těch lidí, kteří tam seděli se stejnou nadějí jako já.

Odchod bez jistoty

Nakonec mi nezbylo nic jiného než odejít. Dostala jsem nový termín a s ním i příslib, že tentokrát by vše mělo platit. Odcházela jsem z ordinace po šesti hodinách, unavená a bez jistoty, zda příště za dveřmi skutečně někdo bude. Venku už bylo odpoledne a ulice byly plné lidí, kteří měli svůj den dávno rozpracovaný. Já jsem si připadala, jako bych část dne prospala v cizím světě. Cesta domů byla dlouhá a já jsem si v hlavě stále přehrávala celé to čekání.

Ten den mi zůstal v paměti jako připomínka toho, jak snadno můžu zbytečně promarnit den. Nebyla to tragédie, ale byla to zkušenost, která mě naučila, že i v ordinaci by měl mít člověk právo vědět, co se děje. A že šest hodin čekání bez jediné jasné informace není jen nepříjemnost. Je to ztráta času, důvěry a klidu, který si každý pacient zaslouží.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz