Článek
Divný moment mezi dvěma stanicemi
Jela jsem z práce, hlava plná běžných starostí. Nic výjimečného. Když jsme vystupovali, ten muž se ke mně naklonil a bez jakéhokoli úvodu mi podal vizitku. Neusmál se, nepředstavil se, nic nevysvětloval. Jen řekl, že pokud budu chtít změnu, mám se ozvat. V tu chvíli mi to přišlo zvláštní až nepříjemné. Automaticky jsem si ho zařadila někam mezi podivíny, kteří zkouší štěstí na náhodné lidi.
Proč jsem vizitku nevyhodila
První myšlenka byla vizitku zahodit hned na eskalátorech. Připadalo mi to podezřelé. Žádný kontext, žádné vysvětlení. Přesto jsem ji strčila do peněženky. Spíš ze zvědavosti než z naděje. Doma jsem si ji několikrát prohlížela a pokaždé jsem si řekla to samé. Tohle je divné. Takhle se přece práce nenabízí. Zároveň jsem ale cítila, že mě na tom něco dráždí. Možná to, že můj vlastní život byl v té době až příliš předvídatelný.
Měsíc pochybností
Celý měsíc jsem si vizitku přehazovala z kapsy do kapsy. V práci se nic neměnilo, dny byly stejné, výplata taky. Čím víc jsem byla nespokojená, tím víc jsem nad tou vizitkou přemýšlela. Pořád mi to přišlo zvláštní. Říkala jsem si, že jde určitě o nějaký podivný nábor, možná dokonce o podvod. Zároveň jsem si ale uvědomovala, že mi vlastně nic nehrozí. Jeden telefonát mě nezabije. To byl moment, kdy jsem zavolala.
Vysvětlení, které mě zaskočilo
Hned na začátku mi bylo řečeno, že nejde o náhodu. Firma, pro kterou pracoval, hledala nové lidi jiným způsobem než přes inzeráty. Zaměřovali se na osobní dojem. Pohybovali se na veřejných místech a oslovovali lidi, kteří na první pohled působili reprezentativně a klidně. Nešlo o krásu, ale o vystupování. Upravený vzhled, přirozené chování, schopnost komunikovat. Prý jsem zapadla přesně. Když mi to říkal, pořád mi to znělo zvláštně, ale už ne tak podezřele jako v metru.
Co jsem měla vlastně dělat
Na schůzce mi velmi konkrétně popsali náplň práce. Měla jsem být první kontakt pro klienty. Vést úvodní schůzky, představovat firmu, vysvětlovat základní principy spolupráce, připravovat podklady pro další jednání a být tváří firmy při prvním setkání. Nešlo o prodej ani nahánění lidí. Spíš o profesionální prezentaci a práci s důvěrou. Reprezentativní vzhled byl důležitý, protože klienti byli zvyklí na určitou úroveň jednání. Technické věci mě chtěli naučit.
Okamžik, kdy jsem přestala pochybovat
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsme se dostali k podmínkám. Všechno bylo jasně dané. Smlouva, odpovědnosti, peníze. Fixní částka byla vyšší než celý můj tehdejší plat a bonusy nebyly navázané na prodej, ale na dlouhodobou spolupráci s klienty. Najednou mi došlo, že tohle není žádná hra ani rychlá nabídka. Byla to normální práce, jen přišla hodně neobvyklým způsobem.
Práce, která změnila rytmus dne
Po nástupu jsem pochopila, proč tolik řešili první dojem. Denně komunikuji s lidmi, kteří jsou zvyklí na profesionální přístup. Naučila jsem se mluvit stručně, jasně a bez zbytečných frází. Naučila jsem se být klidná i ve chvílích, kdy druhá strana tlačí. Práce je náročná, ale smysluplná. Každý den má jasný cíl a výsledek.
Dodnes si občas vzpomenu, jak divné mi to celé přišlo v první chvíli. Jak jsem si v metru říkala, že je to podezřelé a že se tohle prostě nedělá. A pak si uvědomím, že kdybych ten pocit poslechla bez přemýšlení, nic z toho by se nestalo. Možná právě proto už dnes, když mi něco přijde zvláštní, nedávám tomu automaticky nálepku nesmysl. Někdy je to jen jiná cesta, než na jakou jsme zvyklí.
