Článek
Nepříjemný začátek
Do obchodu jsem šla s jasným cílem. Moje stará televize už sotva držela pohromadě a rozhodla jsem se, že si pořídím novou, ať mám doma zase klid. U pultu stál mladý prodavač, který se na mě sotva podíval. Hned po prvním dotazu na dražší model se pousmál a řekl, že tohle prý lidé mého věku většinou nekupují, protože je to zbytečný luxus. V tu chvíli mě polil studený pot.
Snažila jsem se jeho tón ignorovat a poprosila ho, ať mi ukáže modely, které mají nejlepší obraz. Místo odpovědi se zasmál a dodal, že takové televize jsou drahé a že bych se možná měla podívat na levnější kousek. S každou jeho větou jsem cítila, jak se mi stahuje žaludek. Nešlo o peníze, ale o ten pocit, že mě někdo odsuzuje, aniž by mě znal.
Rozhodnutí nenechat se shodit
Nechtěla jsem mu dopřát radost z toho, že by mě odradil. Řekla jsem mu, že chci vidět to nejlepší, co mají. Přivedl ještě kolegu, asi aby si z toho udělali malou show. Společně mi ukazovali televize a mezi sebou se bavili tónem, jako kdybych tam nebyla. Jediná věta, kterou si pamatuji dodnes, byla ta, kdy jeden z nich pronesl, že na takovou televizi bych určitě neměla.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Rozhodla jsem se, že už ani nebudu mluvit. Jen jsem si vybrala jeden z nejdražších modelů a řekla, že si ho vezmu. Oba ztichli, jako by nevěřili vlastním uším.
Sladký okamžik
Když jsme šli k pokladně, cítila jsem směs vzteku a zadostiučinění. Prodavač, který měl nejvíc řečí, mi nervózně podával účtenku. Sáhla jsem do kabelky, vytáhla kartu a bez jediného slova zaplatila částku, při které jim oběma ztuhly tváře.
Najednou zmizely všechny jejich poznámky a úsměvy. Když mi podávali krabici, jeden z nich se zmohl jen na tiché poděkování. Vzala jsem televizi a odcházela s hlavou vztyčenou. Nešlo o to, že jsem utratila peníze. Šlo o to, že jsem jim ukázala, že nemají právo soudit lidi podle věku nebo podle toho, jak vypadají.
Co mi to dalo
Doma, když jsem rozbalovala televizi, jsem si uvědomila, že ten nákup pro mě znamenal víc než jen nový přístroj. Byla to malá výhra, připomínka, že si musím stát za svým a nenechat si od nikoho určovat, co si můžu dovolit. Každý večer, když zapnu tu televizi, se mi vybaví jejich zaražené výrazy. A vždycky mě to trochu pobaví.
