Článek
Jeden dezert, dvě lžičky
Na desáté výročí jsme si s Martinem rezervovali restauraci, o které jsem mluvila půl roku. Byla dražší, než kam chodíme běžně, ale chtěli jsme si jednou za čas udělat dobře. Po předkrmu, polévce a hlavním chodu jsem byla plná. Martin na tom byl stejně. Přesto jsme chtěli ochutnat jejich čokoládový dezert, který všude chválili.
Objednala jsem jeden dezert a poprosila o dvě lžičky. Číšník, mladý muž s upraveným plnovousem, se na mě podíval, pak na Martina a zeptal se, jestli si dáme opravdu jen jeden. Přikývla jsem, že jsme sytí. Zapsal to a trochu se ušklíbl. Když odcházel k pultu, zaslechla jsem, jak něco říká kolegovi. Nerozuměla jsem celé větě, jen tónu, kterým to podal. Přinesl dezert se dvěma lžičkami a postavil ho doprostřed stolu. Byl výborný. Martin se smál, že bych si dala i druhý, ale já už nemohla. Chtěla jsem mít hezký večer, a tak jsem číšníkovy poznámky pustila z hlavy.
U pultu při placení
Když jsme si brali kabáty, uslyšela jsem ho znovu. Stál u pultu s kolegou a mluvil o hostech, kteří si dají jeden dezert, protože chtějí šetřit. Kolega se zasmál. Mně se zalil obličej. Martin to slyšel taky. Chytil mě za ruku a řekl, ať to nechám být. Jenže já už stála u pultu.
Číšník se otočil s terminálem. Řekla jsem mu, že komentáře k hostům si může nechat. Nebyla jsem hrubá, ale hlas se mi třásl. Zbledl a začal vysvětlovat, že to byl jen vtip pro kolegu. Martin mě stáhl k sobě a zaplatil. Spropitné nechal obvyklé, protože nechtěl, aby to vypadalo, že se mstíme za špatnou obsluhu.
Venku jsem se rozbrečela. Martin říkal, že je to mladý kluk a že si to možná ani neuvědomil. Mně ale nevadila jen ta věta. Vadilo mi, že jsem se před ním začala obhajovat. Že jsem mu vysvětlovala, proč si dáváme jeden dezert, jako bych mu musela dokazovat, že na víc mám.
Kolegyně u okna
Druhý den v práci ke mně přišla Iva z účtárny. Prý mě viděla v restauraci. Seděla prý u okna a slyšela část toho, co číšník říkal. Zeptala se, jestli je všechno v pořádku. Myslela to dobře, ale ta otázka mě ponižovala znovu. Řekla jsem, že ano, že jsme jen byli sytí. Iva přikývla a nabídla mi, že mi půjčí, kdybychom potřebovali. Odmítla jsem to možná ostřeji, než bylo nutné. Iva se tvářila rozpačitě a řekla, že to slyšela jen kousek, ale že jí to nedalo spát. Bylo mi trapné, že se kvůli cizí poznámce cítím jako žadatelka o půjčku.
Odpoledne jsem to řekla Martinovi. Chtěl to nechat být. Já jsem ale nemohla. Nechtěla jsem kompenzaci. Vadilo mi, že se ta věta dostala z restaurace do mé práce a že si ji Iva spojila s penězi. Rozhodla jsem se zavolat do restaurace a říct to majiteli. Martin se divil, ale nechal mě to udělat.
Telefonát bez omluvy
Majitel mě vyslechl. Nebyl to žádný velký rozhovor. Řekl, že o chování číšníka nevěděl a že si to s ním promluví. Nabídl mi poukaz na večeři pro dva. Odmítla jsem ho. Řekla jsem, že nechci nic zdarma, jen aby si personál nedělal poznámky o tom, co si hosté mohou dovolit. Majitel se ptal, jestli chci, aby se mi číšník omluvil osobně. Odmítla jsem.
