Článek
Kartička místo jídelního lístku
Je mi čtyřiasedmdesát a na oběd chodím ráda sama. V úterý jsem vešla do nové restaurace krátce po dvanácté. U stolů sedělo několik hostů, ale žádný jídelní lístek jsem neviděla. Na stole ležela jen malá kartička s černobílým čtverečkem a nápisem QR. Otočila jsem ji, jestli není menu na druhé straně. Nebylo. Mám tlačítkový telefon, který mi stačí na volání a psaní zpráv. Na kartičce byl drobný návod, který odkazoval na aplikaci. Nevěděla jsem, co si mám pod tím představit, a nechtěla jsem nikoho otravovat.
Požádala jsem servírku, která zrovna nesla talíře, jestli mi řekne, co dnes vaří. Odpověděla, že menu je na QR kódu. Řekla jsem, že chytrý telefon nemám a že tomu nerozumím. Podívala se na mě a poradila mi, ať si o telefon požádám u některého z hostů. Ukázala jsem jí svůj telefon. Prohlédla si ho a zopakovala, že na kartičce je vše. Zeptala jsem se, jestli mi to tedy nemůže přečíst. Odmítla, že nemá čas vyjmenovávat celé menu, a odešla k dalším stolům. Rozhlédla jsem se po hostech. U okna seděl muž s telefonem, ale byl cizí a nechtěla jsem ho obtěžovat. Seděla jsem nad prázdným stolem a cítila jsem se jako přítěž. Vstala jsem a odešla.
O dům dál
Venku jsem nejdřív chtěla jít domů a udělat si chleba. Jenže jsem měla hlad a nechtělo se mi vařit. Vzpomněla jsem si na jídelnu v kulturním domě o dvě ulice dál. Chodila jsem tam občas, když jsem ještě pracovala v kanceláři. Měli otevřeno do dvou. Došla jsem tam pěšky, protože to bylo blízko. U vchodu stál dřevěný stojan a na něm tabule s bílými písmeny. Byla na ní čočková polévka, kuře na paprice s knedlíkem a kompot. Menu jsem přečetla bez cizí pomoci.
Uvnitř jsem si objednala kuře a polévku. Platila jsem hotově u okénka. Paní za kasou mi dala lístek a řekla, ať si sednu. Jídlo bylo jednoduché, ale teplé a dobře ochucené. U sousedního stolu seděl pán, který si také nejdřív četl tabuli.
Proč to nejde všude
Když jsem dojedla, všimla jsem si, že kuchařka bere křídu a píše na tabuli menu na další den. Napadlo mě, že v první restauraci by stačilo napsat pár řádků na papír, a přesto mě poslali, ať si půjčím telefon od cizího člověka. Nebylo mi divné, že chtějí mít menu na QR kódu, to je jejich věc, ale připadalo mi divné, že se tvářili, jako by jiná možnost neexistovala.
Druhý den
Druhý den jsem se do první restaurace vrátila. Tentokrát jsem si nesedla ke stolu, ale zastavila jsem se u servírky, která mě obsluhovala. Zeptala jsem se jí, proč mi nemohla menu přečíst. Podívala se na mě a řekla, že má pokyn od vedoucího posílat lidi na QR kód a nezdržovat se vypisováním jídla. Zeptala jsem se, jestli tedy vůbec mají papírové menu. Chvíli váhala, pak řekla, že jedno mají v kanceláři.
V tu chvíli jsem byla rozčílená snad ještě více než předchozí den. Pokud menu celou dobu měla k dispozici, proč mi ho neukázala rovnou? Možná jen plnila pokyny vedoucího, ale i přesto si myslím, že by obsluha měla projevovat lidskost a hosty mít vždy na prvním místě. Odešla jsem i podruhé a znovu se tam už nevrátím.
