Článek
Pečivo na konci uličky
V sobotu dopoledne jsem jela do supermarketu se seznamem na celý týden. Vozík jsem měla plný mléka, masa, zeleniny, těstovin a dalších běžných věcí. U chladích regálů jsem si uvědomila, že jsem zapomněla chléb. Pekárna byla o dvě uličky dál a s plným vozíkem se mi mezi lidmi nechtělo kličkovat. Peněženku jsem si vzala k sobě, vozík nechala na kraji uličky a odešla jsem pro dva chleby a rohlíky.
Když jsem se vrátila, na místě stál jiný vozík. Byl téměř prázdný, jen s jedním jogurtem a pomačkanou krabicí od vajec. Nejdřív jsem si myslela, že jsem si spletla uličku. Prošla jsem dvě další, ale můj vozík nikde nebyl. Pak jsem si všimla, že u pokladen stojí žena a vykládá na pás přesně moje věci. Stejnou značku mléka, stejné maso, stejnou zeleninu.
U pokladny
Přišla jsem k pásu a řekla jsem jí, že je to můj nákup. Nezastavila se. Podívala se na mě a řekla, že vozík vzala schválně. Přiznala, že si ho nespletla. Nechtělo se jí prý procházet celý obchod, a tak využila toho, že jsem svůj nechala bez dozoru.
Požádala jsem ji, aby mi zboží vrátila. Odmítla. Před ostatními zákazníky prohlásila, že potraviny před zaplacením stejně nikomu nepatří a že si mám vzít jiný vozík. Pokladní se zastavila, ale nevěděla, co dělat. Za námi se začala tvořit fronta. Cizí žena pokračovala ve vykládání mého nákupu na pás.
Nechtěla jsem se přetahovat o potraviny před lidmi. Zavolala jsem vedoucí směny. Ta přišla, vyslechla nás a řekla, že před zaplacením zboží patří obchodu. Nechce prý rozhodovat, komu ho mám vydat. Ženě nabídla, že může nákup dokončit, pokud ho celý zaplatí. Žena bez zaváhání přikývla. Vedoucí mi poradila, že si mohu podat stížnost, ale tím se nákup nezrychlí. Stála jsem tam a dívala se, jak mi před očima mizí věci, které jsem vybírala.
Druhá cesta obchodem
Vzala jsem si nový vozík a začala znovu. U regálu s masem už bylo zlevněné balení pryč. Stejně tak zmizela akční káva, kterou jsem měla v původním vozíku. Prošla jsem obchod podruhé. Nákup jsem dala dohromady znovu, ale byla jsem otrávená.
U pokladny jsem byla podruhé. Domů jsem dorazila o hodinu později, než jsem měla. Celou cestu jsem přemýšlela, co bych udělala jinak. Ne o tom, kdo měl pravdu, ale co by mi pomohlo, abych se do té situace vůbec nedostala.
Vozík u sebe
Následující týden jsem šla do stejného supermarketu. Měla jsem menší nákup, tak jsem si vzala košík. Když jsem potřebovala pečivo, košík jsem nesla s sebou. U regálu s mlékem jsem si všimla, že tam zase stojí vozíky bez dozoru. Tentokrát jsem se u nich nezastavila.
Při větším nákupu jsem si vzala vozík a k pekárně ho dotlačila. V úzké uličce mi překážel, ale nechala jsem ho u sebe. Kdybych potřebovala obě ruce, požádala bych obsluhu, ať na něj dohlédne. Nebylo to pohodlné, ale bylo to rychlejší než hledat náhradní nákup.
Když jsem u pokladny platila, vzpomněla jsem si na tu ženu. Už mě to ale nevzalo tak silně. Zkontrolovala jsem si, jestli mám v košíku všechno, co jsem si vybrala. Doma jsem tentokrát byla včas a s tím, co jsem potřebovala.
