Článek
Vrátila jsem se nedávno z Norska. Bylo pozdě v noci, za sebou jsem měla cestování, letiště, letadlo a před sebou jedinou touhu – osprchovat se a zalézt do postele. Kufr jsem jen otevřela, vyndala z něj norské dobroty, které potřebovaly do lednice, a zbytek vybalování nechala na ráno. To byla kardinální chyba.
Ginny totiž zřejmě usoudila, že moje několikadenní nepřítomnost, byť provázená pravidelným přísunem potravy, čistým záchůdkem a každodenní návštěvou člověka ochotného si s ní hrát, představuje závažné porušení našich vzájemných dohod. A že nastal čas vyřídit si účty. Ráno mě přivítal zápach, který se nedal s ničím splést. V první chvíli jsem doufala, že se stala nějaká drobná nehoda. Jenže při bližším ohledání kufru se ukázalo, že Ginny svou nespokojenost pojala opravdu velkoryse.
Počurané bylo všechno. Čisté, ani jednou nepoužité oblečení. Péřová bunda. Outdoorové kalhoty. Notebook. Kniha, která už se zřejmě nikdy nedočká poslední kapitoly. A především kosmetická taštička, které Ginny věnovala tak mimořádnou pozornost, až mám podezření, že se k ní během noci několikrát vrátila, aby svou práci zdokonalila. Nevím, jestli jste někdy čichali ke kosmetické taštičce důkladně nasáklé kočičí močí. Pokud ne, upřímně vám přeji, aby vám tato životní zkušenost zůstala navždy odepřena.
Ginny mezitím seděla opodál a tvářila se, že vůbec netuší, proč s ní vedu poněkud hlasitější rozhovor. Ostatně proč by měla? Ona už řekla všechno, co potřebovala. Není to poprvé. Naše mainská mývalí slečna je jinak nesmírně milá, hravá, zdravá a přítulná kočka. Svůj záchod zná, používá a běžně nemá sebemenší potřebu hledat si jiné místo. Je zdravá, očkovaná, kastrovaná, má své superprémiové granule, osobního asistenta (veterináře) a dokonce zdravotní pojištění. Jenže občas nastane situace, která si podle ní zaslouží zvláštní vyjádření názoru.
Například když odmítnu ve čtyři hodiny ráno v mrazu otevřít balkon. Ginny totiž považuje za samozřejmé, že ji na něj pustím, abych ji přibližně ve 4.12 zase vpustila dovnitř. Když se zdráhám tuto službu poskytovat, může se stát, že si to odnese moje postel. Nikdy ne postel dcery, ve které Ginny pravidelně spává. Nikdy ne gauč, na kterém si hraje a odpočívá. Moje postel. Jednou si také vybrala boty mého tehdejšího nápadníka. Nutno dodat, že dotyčného od začátku neměla ráda a dávala mu to najevo syčením. Jiní návštěvníci jí přitom nevadili. Nevím, jestli mám kočce přiznat právo veta při výběru partnera, ale v tomto případě se o něj rozhodně přihlásila.
Jistě, odborníci na kočičí chování mi vysvětlí, že kočky se nemstí. Že jde o reakci na změnu, frustraci, pachy nebo narušení zaběhnutého režimu. Nehodlám se s nimi přít. Jen si dovolím poznamenat, že Ginny má pro tyto své reakce neobyčejně přesné načasování a pozoruhodný výběr cílů. A především že důsledky jejího psychického rozpoložení odstraňuji vždycky já.
Takže teď peru. Znovu a znovu. Naštěstí už mám vyzkoušený enzymatický čistič, protože běžný prací prostředek na kočičí moč nestačí. Některé věci snad zachráním, jiné už jsem odepsala. Knihu určitě. Kosmetická taštička je zatím v kategorii případů, o jejichž osudu se teprve rozhodne. A kufr? Ten stojí na balkoně. Na čerstvém vzduchu, v listopadovém chladu, daleko ode mě i od všech ostatních věcí. Občas kolem něj projdu a přemýšlím, jestli do jara vysmrádne. Nebo jestli se na jaře budu muset smířit s tím, že jsem si z Norska přivezla nejen krásné vzpomínky na polární záři, ale také kufr, který už nikdy nikam nepojede. Ginny zatím spokojeně spí. Je nakrmená, vyčesaná, pomazlená, provokativně nefrustrovaná a zřejmě přesvědčená, že jsme si všechno vyříkaly. Já si tím tak jistá nejsem.
