Článek
Kdysi jsme měli doma roztomilé koťátko. Chlupatou kuličku s velkýma očima, která se vešla do dlaní, předla jako malý traktůrek a usínala mi na klíně. Dnes máme doma puberťačku. Váží skoro šest kilogramů, zabírá půl postele, má názor úplně na všechno a většinou je opačný než ten můj. Kdy přesně se ta proměna odehrála, netuším. Ale mám podezření, že někdy mezi třetí a čtvrtou rozbitou čajovou konvicí.
Kytky? V tomhle domě? To snad nemyslíš vážně!
Naše kočka je alergická na květiny. Ne, nemyslím tím pyl. Myslím tím samotnou existenci květin v našem bytě. Jakýchkoliv. Řezaných, hrnkových, malých, velkých. Když dostanu kytici, následuje něco, co bych u člověka označila za žárlivou scénu.
„Takže ty jsi dostala květinu? Od koho? A proč? A co si jako myslíš, že s tím teď budeme dělat?“
Odpověď přichází zpravidla do pěti minut. Váza leží na zemi, voda se rozlévá po podlaze a kočka sedí opodál s výrazem člověka, který právě odhalil rozsáhlé spiknutí proti své osobě. Pokud váza přežila, považuje akci za nedokončenou a vrátí se k ní později.
Boty jako záchůdek
S muži je to ještě komplikovanější. Kočka zjevně zastává názor, že jeden mužský exemplář v domácnosti představuje nepřípustné narušení jejího výsadního postavení. A pokud už nějakého toleruje, rozhodně mu nehodlá poskytovat žádné záruky.
Zvláštní oblibu si našla v pánských botách. Nevíme, co jí provedly. Možná špatně voní. Možná naopak příliš dobře. Možná jde o propracovaný systém teritoriálního značení, který by si zasloužil vědeckou studii. Výsledek je každopádně stejný. Bratr, instalatér, kamarád, partner, všechno jedno. Když se chci věnovat někomu jinému, než je ona, považuje to za osobní zradu. V lepším případě se hlasitě dožaduje pozornosti. V horším se rozhodne názorně předvést, kdo je tady skutečnou paní domu, a vždycky vybere ten správný pár. Neomylně.
Hra na výtvarného kritika.
Jednou z jejích oblíbených disciplín je psychologický teror. Vyleze na vysokou skříň, pohodlně se usadí a začne pacičkou pošťuchovat obraz na stěně. Možná má prostě jin výtvarný vkus, než já.
Ťuk.
Podívá se na mě.
Ťuk, ťuk.
„Ginny, nech toho.“
Pauza. Oční kontakt.
ŤUK.
Není to hra. Je to vyjednávání o mocenském uspořádání domácnosti. Ona ví, že já vím, že ona ví. A já vím, že jestli okamžitě nevstanu, obraz poletí dolů. Jakmile vstanu, spokojeně seskočí a odejde. Mise splněna. Člověk vycvičen. Stejný princip uplatňuje u čajových konvic. Mám už pátou. PÁT ОU. Předchozí čtyři se staly obětí jejího estetického cítění. Konvice na kuchyňské lince ji z neznámého důvodu uráží. Nepřekáží jí v cestě, neleží na jejím místě, nijak ji neohrožuje. Prostě tam je. A to je problém. Začínám uvažovat, že další konvici pořídím rovnou z gumy. Nebo přestanu pít čaj. Případně se odstěhuji.
Želva žije v permanentním ohrožení
Máme také želvu. Klidného, nenápadného tvora, který si většinu dne hledí svého a patrně nikdy nikomu neublížil. Pro kočku ovšem představuje nepřítele číslo jedna. Nebo možná jen mimořádně zajímavou výzvu.
Želva bydlí v teráriu. To je zabezpečené. Kočka se přesto opakovaně pokouší proniknout dovnitř. Zkoumá víko, hledá skuliny, obchází terárium a přemýšlí. Občas, absolutně nechápu jak, shodí želvě zářivku „na hlavu“. Želva se tváří, že by uvítala přeložení do jiného zařízení. Přemýšlím, zda by nebylo vhodné požádat o ochranu svědků. Pro želvu, samozřejmě.
Trestní zákoník podle kočky
Nejhorší ovšem není rozbíjení věcí. Ani sabotování romantických vztahů. Nejhorší je její smysl pro spravedlnost. Když jí něco definitivně zakážu, hlasitě a důrazně, nebo nedej bože svůj zákaz podpořím plácnutím novinami, neudělá pak už zpravidla vůbec nic. Jen se na mě podívá. Takovým tím dlouhým, chladným pohledem, jaký známe z filmů o mafiánech.
„Dobře. Tohle si zapamatuju.“
A skutečně. Počká. Klidně několik hodin. Nebo do druhého dne Do chvíle, kdy zapomenu zabezpečit postel. Pak přijde odplata. Mokrá, důkladná a velmi osobní.Matrace už by mohla napsat vlastní knihu. Pravděpodobně s názvem Zločin a trest.
Mňaaaau.
Někdy se ovšem kočce nechce nic rozbíjet, shazovat ani počurat. To pak použije svou poslední, zato mimořádně účinnou zbraň. Hlas.
Mňouká. Hlasitě, naléhavě, vytrvale. Přijdu. Má jídlo. Má vodu. Má čistý záchod. Má hračky. Má škrabadlo. Má celý byt.
„Co chceš?“
„MŇÁÁÁÁU!“
„Ale co?“
„MŇÁÁÁÁÁÁÁU!“
Někdy mám pocit, že prostě jen zkouší akustiku místnosti. Nebo jestli ještě funguje personál.
A nejhorší je, že funguje. Vždycky.
Kdo z toho vyroste dřív?
Když jsem si pořizovala kočku, představovala jsem si klidné večery s knihou, šálkem čaje a předoucím zvířetem na klíně. Dnes čtu knihy jedním okem, druhým hlídám obraz, čaj piju z nerozbitného hrnku a při každém podezřelém tichu kontroluji, zda želva ještě žije. Prý je to puberta. Prý z toho vyroste. Prý se časem zklidní, zmoudří a bude z ní důstojná kočičí dáma. Jenže doma mám také děti. A tak si poslední dobou kladu jednu zásadní otázku: Kdo z nich dospěje dřív? Děti, nebo kočka? Zatím si netroufám tipovat. Děti už alespoň pochopily, že se do postele nečurá, obrazy patří na zeď a čajová konvice není nepřítel lidstva.Kočka se k tomu odmítá vyjádřit.
Právě sedí na skříni, jednou pacičkou se dotýká obrazu a dívá se mi přímo do očí.
Ťuk.
„Ginny!“
Ťuk, ťuk.
A trhni si, člověče.
