Článek
Na nové nádraží Praha-Bubny jsem se dostala poprvé až teď v polovině listopadu. Přestože do Prahy pravidelně dojíždím vlakem, Bubny leží mimo moje obvyklé trasy a dosud jsem neměla důvod se tam vypravit. Nová stanice je přitom sama o sobě zajímavá. Moderní, velkoryse řešená, s kolejemi vysoko nad okolními ulicemi. Člověk by skoro nepoznal, že stojí v místech, která mají za sebou tak temnou historii. Já si totiž Bubny pamatuji ještě úplně jinak.
Před lety jsem na původním nádraží, které teď vidíte na fotce v současné přestavbě, navštívila představení Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou podle novely Arnošta Lustiga. Hrálo se v železničním vagónu v rámci projektu Vlak Lustig – Vlak do nenávratna a dodnes si pamatuji, jak nesmírně silný zážitek to byl. Příběh mladé židovské dívky a skupiny bohatých mužů, kteří se v nacistické pasti upínají k naději na záchranu, přestože jejich osud už je prakticky rozhodnutý, dostával v autentickém prostředí nádraží úplně jiný, znepokojivý rozměr. Ta blízkost historie byla až nepříjemně hmatatelná.
Když jsem se teď po letech ocitla v Bubnech znovu, zamířila jsem také k památníku, který stojí nedaleko nové stanice, která byla posunuta o několik set metrů dále. Není to žádná novinka ani zapomenutá pražská pamětihodnost. Brána nenávratna tu stojí už od roku 2015 a její fotografie nejspíš mnozí znají. Přesto věřím, že řada Pražanů ji ještě na vlastní oči neviděla. A fotografie její skutečnou působivost úplně vystihnout nedokážou.
Železnice, která vede na onen svět
Představte si kus staré železniční trati. Dřevěné pražce, ocelové kolejnice, všechno důvěrně známé. Jenže místo aby koleje pokračovaly po zemi, zvedají se vzhůru. Stále strměji, až míří téměř kolmo k obloze. Ve výšce dvaceti metrů prostě končí. Monumentální dílo sochaře Aleše Veselého nese oficiální název Brána nenávratna. Mně se při pohledu na něj vybavila jiná slova: Koleje na věčnost. A čím déle jsem se na něj dívala, tím více významů jsem v něm nacházela. Železnice je přece symbolem cestování. Odjíždíme po ní na dovolenou, do práce, za rodinou, za dobrodružstvím. Někdy se loučíme, někdy se těšíme na návrat. Koleje spojují místa i lidi. Jenže tyhle nikam na pozemská místa nevedou. Mohou připomínat cestu na onen svět, která čekala většinu lidí deportovaných z Bubnů. Mohou být symbolem naděje, že smrt není definitivním koncem lidské existence. Mohou znamenat cestu do nebe. A mohou být také obrazem něčeho, co se nedá vrátit, napravit ani odčinit.
Není přitom náhoda, že se právě železniční koleje staly symbolem holokaustu. Vlaky a železnice sehrály v nacistickém systému deportací zásadní roli. Obyčejná technická infrastruktura, která měla spojovat města a usnadňovat lidem život, se stala jedním z nástrojů jejich systematického pronásledování a vraždění. Z nádraží Praha-Bubny bylo během druhé světové války deportováno přibližně padesát tisíc pražských Židů. První transport odjel 16. října 1941 do lodžského ghetta. Další transporty směřovaly především do Terezína, odkud mnozí deportovaní pokračovali dál, do vyhlazovacích táborů. Pro většinu z nich už žádná cesta zpátky neexistovala.
Jákobův žebřík a lidé, na kterých stojí svět
Brána nenávratna ale není jen připomínkou železničních transportů. Aleš Veselý do ní vložil také biblickou a židovskou symboliku. Koleje vzpínající se k nebi připomínají Jákobův žebřík ze Starého zákona. Podle biblického vyprávění se Jákobovi ve snu zjevil žebřík spojující zemi s nebem, po kterém vystupovali a sestupovali andělé. Obraz spojení dvou světů, lidského a božského, dostává v Bubnech mimořádně silný význam. Další symbolika se skrývá v samotných pražcích. Je jich šestatřicet.
Podle židovské tradice existuje v každé generaci šestatřicet spravedlivých, jejichž zásluhou svět přetrvává. Tito lidé, označovaní jako lamed-vav cadikim, nemusí být slavní, bohatí ani mocní. Dokonce ani sami nemusejí vědět, že patří mezi spravedlivé. Jejich existence a jednání jsou však pro svět nepostradatelné. Je to krásná myšlenka. A současně velmi znepokojivá, když o ní člověk přemýšlí právě na místě, odkud odjížděly transporty smrti. Kolik spravedlivých tehdy dokázalo pomoci? Kolik lidí se pokusilo zachránit své sousedy, přátele nebo úplně neznámé lidi? A kolik dalších raději odvrátilo oči? Památník tak připomíná nejen oběti, ale také odpovědnost těch, kteří zůstávají.
Dnes stojí za plechovým plotem
Musím přiznat, že současná podoba okolí památníku mě trochu zaskočila. Brána nenávratna se tyčí nad vysokým plechovým stavebním oplocením. Kolem jsou rozestavěné budovy, zábrany, provizorní komunikace a bláto. Zrovna důstojné prostředí pro tak mimořádné dílo to není. Na druhou stranu by bylo nespravedlivé považovat současný stav za projev nezájmu. Právě naopak. Původní nádražní budova prochází rekonstrukcí a vzniká zde Centrum paměti a dialogu Bubny, které má být místem vzdělávání, setkávání a připomínání tragických událostí minulého století.
Nová podoba místa tak má dát památce obětí mnohem větší prostor, než jaký měla dosud. A přesto jsem si při pohledu na památník za plechovým plotem říkala, jak zvláštně působí ten kontrast. Nad vším stavebním ruchem se tyčí staré koleje, které už nikam nepokračují. Okolní město se mění, roste a hledí do budoucnosti. Ony připomínají minulost, kterou změnit nelze. Možná je to nakonec také jeden z významů, který v nich můžeme najít.
Chtěl by Nicholas Winton svůj bulvár?
Kousek od památníku mě zaujala cedule připomínající Nicholase Wintona a budoucí podobu zdejšího veřejného prostoru. Jeho jméno už nese nová ulice, která propojuje Letnou s dolními Holešovicemi a postupně se má proměnit v plnohodnotnou městskou komunikaci. A napadla mě trochu zvláštní otázka. Chtěl by vůbec Nicholas Winton mít po sobě pojmenovaný bulvár? Muž, který před druhou světovou válkou pomohl zachránit 669 převážně židovských dětí z Československa, o svém činu dlouhá desetiletí téměř nemluvil. Nepovažoval ho za něco, čím by se měl chlubit. Prostě viděl lidi v ohrožení a rozhodl se jim pomoci. Jeho příběh se dostal do širšího povědomí až po mnoha letech.
Když byla v září 2024 na Praze 7 slavnostně pojmenována Wintonova ulice, jeho syn dostal otázku, jak by na takovou poctu reagoval otec. Podle jeho odpovědi by se pravděpodobně zeptal: „Proč?“ Ta představa je úsměvná a současně o něm možná vypovídá víc než dlouhé slavnostní projevy. Wintonovy záchranné transporty neodjížděly z Bubnů, a není tedy správné jeho příběh s historií tohoto nádraží přímo spojovat. Přesto jeho jméno v těchto místech připomíná něco velmi důležitého. Že i v době, kdy se zlo stává součástí státního systému a každodenního života, existují lidé, jedni z těch šestatřiceti dost možná, kteří se rozhodnou jednat jinak.
Aby se na minulost nezapomnělo
Pražské Bubny se v následujících letech promění ještě výrazněji. Nové nádraží už stojí, další budovy rostou a původní železniční území postupně získává úplně jinou podobu. Těším se, až jednou zmizí stavební oplocení a Brána nenávratna dostane důstojné okolí, které si zaslouží. A až bude možné navštívit také dokončené Centrum paměti a dialogu. Ale na ten letošní listopadový podvečer asi nezapomenu.
Nad rozestavěnými budovami se pomalu stmívalo. Byla jsem už zmrzlá po procházce v roztockém údolí v milé společnosti. Obloha měla jemně růžovou barvu, kolem památníku bylo bláto a vysoký plechový plot. A nad tím vším stoupaly k nebi staré železniční koleje. Vzpomněla jsem si na dávné představení Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou, na lidi, kteří z tohoto nádraží kdysi odjížděli, i na to, jak samozřejmě dnes nastupujeme do vlaků s vědomím, že se zase vrátíme domů. A znovu jsem se zadívala vzhůru. Koleje na věčnost. Zvláštní, krásný a mrazivý památník všem, kteří se z těchto míst už nikdy nevrátili.
Zdroje:
https://www.pamatnikticha.cz/socha-brana-nenavratna
https://vltava.rozhlas.cz/lustigova-modlitba-pro-katerinu-horovitzovou-na-jevisti-a-ve-vlaku-5126181






