Článek
V neděli 27. října 1918 Aloisi Rašínovi z Vídně telefonoval Vlastimil Tusar. Zprávy byly natolik závažné, že Rašín s manželkou Karlou nezamhouřili v noci ani oka. Připravovali se na „porod“, novorozenec byl ale trochu atypický - byla to nová, ještě neexistující republika. Kolem šesté ráno si Rašín vyšel na procházku k Národnímu muzeu. O několik hodin později začala Praha trochu předčasně slavit konec monarchie. A v Obecním domě se scházeli lidé, kteří měli zařídit, aby z velkého nadšení vznikl také fungující stát.
Obecní dům teď můžete navštívit zdarma. Ve středu 28. října budou volně k prohlédnutí reprezentační prostory Obecního domu včetně Grégrova sálu, kde byl první československý zákon přijat. Ale než se vydáme mezi secesní lustry a zdobené stropy, pojďme si napsat pětiminutovku z dějepisu. Nebojte, nebude na známky.
Vznik Československa nebyl nápad jednoho říjnového rána
České země patřily po staletí k habsburské monarchii. Od roku 1867 byly součástí Rakousko-Uherska. Existovalo české národní hnutí, politické strany, kultura i velké sny o vlastním státě. Ale od myšlenek k činům bylo ještě daleko. A když v roce 1914 začala první světová válka, sotva kdo mohl tušit, že za čtyři roky nebude existovat ani monarchie, která do ní vstupovala. Válka se neskutečně táhla, jak už to mají války ve zvyku. Ubývalo potravin, peněz, mužů, kteří se měli vrátit z fronty. A také trpělivosti. Lidi byli zoufalí, smutní z utrpěných ztrát. A čím dál tím víc nadějně hleděli za hranice.
Zahraniční odboj vedli Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milanem Rastislav Štefánik. Snažili se všemožně o mezinárodní podporu samostatného Československa. A dařilo se jim. Doma mezitím pracoval Národní výbor československý. Chystal se právě na vznik nové republiky, ve kterou čím dál tím víc věřili odbojáři i občané. A to velmi prakticky, včetně například právě rozvahy o nových zákonech.
Vídeň poslala nótu. Praha slyšela kapitulaci
Když se 28. října začalo v pražských ulicích slavit, bylo tak trochu brzy. Monarchie ještě formálně nekapitulovala. Den předtím oznámil rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy, že monarchie přijímá mírové požadavky amerického prezidenta Woodrowa Wilsona a je připravena jednat o příměří. To ještě nebyl tak úplně „ono“. Jenže zkuste to vysvětlovat lidem natěšeným na vlastní stát po čtyřech letech války. Když se zpráva následujícího dopoledne dostala do Prahy, mnozí si z ní odnesli především jedno: je konec. Konec války, konec císařství, konec čekání. Na Václavském náměstí se shromažďovaly davy, mizely rakouské symboly a lidé slavili samostatnost, kterou ještě bylo potřeba politicky a právně uskutečnit. Někdy zkrátka dějiny nedodržují pořadí, jaké by jim předepsal úředník.
Samozřejmě by bylo nesmyslné tvrdit, že Československo vzniklo omylem při čtení jedné diplomatické zprávy. Na jeho samostatnosti se pracovalo dlouho a důležitou roli sehrálo také mezinárodní uznávání československého odboje. Andrássyho nóta ale události prudce urychlila. Politici, kteří měli plány připravené, je museli začít uskutečňovat.
Vyhlásit stát je jedna věc. Sehnat pro něj chleba druhá
V Praze tehdy nebyli přítomni ani Masaryk, ani Karel Kramář, který jednal v Ženevě. V Praze už byli čtyři politici, kteří se na převzetí moci dlouho připravovali. Pátý se objevil tak trochu jako na zavolanou. Slovák Vavro Šrobár přijel do Prahy právě 28. října dopoledne a ještě téhož dne se stal jedním z mužů, kteří podepsali první zákon nového státu. Dohromady to byla pětice Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár. Říkáme jim muži 28. října. Zní to slavnostně, ale jejich práce toho dne měla poměrně velmi neslavnostní podobu. Bylo potřeba převzít instituce, zajistit pořádek a přesvědčit úředníky, že od této chvíle mají poslouchat jinou autoritu než dosud. A také zajistit, aby lidé měli co jíst. Antonín Švehla a František Soukup proto už dopoledne převzali kontrolu nad Obilním ústavem, který měl zásadní význam pro zásobování. Žádná maličkost. Můžete mít sebehezčí státní vlajku, ale pokud se vám zastaví zásobování, nadšení obyvatel dlouho nevydrží.
Přitom vůbec nebylo jisté, že všechno proběhne pokojně. V Praze stále působily rakousko-uherské vojenské jednotky a dokonce bylo připravováno potlačení převratu. Národní výbor se ale o plánech dozvěděl a podařilo se mu nebezpečí zažehnat. Rakouské velení v Praze nakonec 30. října ustoupilo. A ani tím ještě nebylo vyhráno. V následujících týdnech a měsících muselo Československo svou existenci na některých územích prosazovat i se zbraní v ruce.
Zákon na papíře A5. A ještě k tomu tužkou
Teď si představte první zákon nového státu. Možná čekáte velký list papíru, úhledné písmo se zlatým lemem a slavnostní formulace. Něco, co by se hodilo zarámovat a pověsit do reprezentační kanceláře. Jenže rukopisný návrh, který dnes uchovává Národní muzeum, vypadá úplně jinak. Malý zažloutlý papír formátu A5, načmáraný obyčejnou tužkou. A škrtů tolik, že dokument na první pohled připomíná spíš úkol nezvedného Horáčka a Pažouta z třetí bé. Kdyby to bylo psané perem, budou tam ke škrtům určitě ještě řádné kaňky. Autorem návrhu zákona byl Alois Rašín. A protože podobné příběhy přímo vybízejí k přikrášlování, traduje se dokonce, že zákon napsal narychlo někde v hospodě. Nenapsal. Podle Národního muzea vznikl v noci z 27. na 28. října v Rašínově bytě v Žitné ulici. A přestože rukopis působí uspěchaně, jeho obsah nebyl žádnou improvizací. Na přípravě budoucího právního uspořádání se pracovalo už od jara 1918. Co na tom malém papíře vlastně stálo? Tak trochu paradox, co paradoxem vlastně není. Nový stát se rozhodl ponechat v platnosti velkou část dosavadního právního řádu. Podle zákonů fungují soudy, úřady, smlouvy a spousta věcí, kterých si člověk všimne teprve tehdy, když přestanou fungovat. Kdyby nové Československo všechny dosavadní předpisy jednoduše zrušilo, vytvořilo by si hned první den obrovský problém.
První zákon proto ponechal dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení prozatím v platnosti. Také úřady měly pokračovat v práci, pouze už pod novou autoritou. Právníci tomu říkají recepce práva. Žádná velká revoluční romantika. Ale velmi rozumný krok. A ještě něco. První zákon dokonce výslovně nestanovil, že Československo bude republikou. Vyhlašoval samostatný stát, zatímco o jeho státní formě se mělo teprve rozhodnout. Republikou se Československo oficiálně stalo až 14. listopadu 1918.
Národní výbor zákon schválil večer 28. října v Grégrově sále Obecního domu. Ve Sbírce zákonů se objevil až 6. listopadu pod číslem 11/1918. Takže zatímco se lidé radovali z nového státu, jeho první právní základ už existoval. Napsaný tužkou, se škrty, ale s velmi praktickým obsahem.
Běžte se podívat zdarma
Obecní dům zná většina lidí jako jednu z nejkrásnějších secesních budov Prahy. Bohatě zdobené interiéry, Smetanova síň, historické salonky. Ve středu 28. října 2026 se reprezentační prostory otevřou veřejnosti zdarma v rámci oslav státního svátku. Je to dobrá příležitost, jak se dostat historii blíže. Návštěvu si naplánujte od 9 do 15 hodin, poslední vstup je ve 14.40. Uvidíte mimo jiné Smetanovu síň, historickou cukrárnu, salonky a Grégrův sál. Ve Smetanově síni budou každých patnáct minut probíhat výklady průvodců, které si určitě poslechněte. Ono není čas od času od věci si zopakovat dějiny. Až budete procházet Grégrovým sálem, zkuste si představit, že se tu před 108 lety scházeli lidé, kteří nevěděli, co přinese následující den, ale byli plní nadšení a odhodlání. Měli za sebou válku, před sebou spoustu práce a v ruce zákon na kusu papíru. Možná, že by si bývali taky dali kafe, jako mnozí z nás, co teď možná text dočetli. Jenže si tak tipuji, že nemohli - nebyl čas. Rodila se totiž republika.
