Článek
Patřím k milovníkům saunování. A to zejména ve dny, kdy v sauně ideálně prakticky nikdo další není, kromě mého společníka či společnice, pokud nejsem zrovna sama. Sama se chodím saunovat ráda, jen to bohužel vzbuzuje mezi přítomnými muži pocit, že jsem na lovu. A já se raději seznamuji mimo takto prvoplánový „supermarket“, proto jsem si vybudovala obranné reflexy.
Tím hlavním je, že okamžitě po vstupu zamířím do rohu u dveří, ideálně tak, abych seděla v jejich skrytu, když se otevřou. A nemyslete si, není to jen nějaký můj iracionální rozmar. Má to totiž neprůstřelnou vědeckou a taktickou logiku. Evoluční biologové mluví o takzvaném fenoménu thigmotaxe – což je prastarý instinkt, který zvířatům i lidem velí tisknout se ke zdem a rohům, protože tam máme chráněná záda před predátory. A věřte mi, těch je někdy víc než dost.
Když se usadíte do rohu u stěny s dveřmi, stanete se v podstatě neviditelným operativcem. Máte dokonalý přehled o situaci. Jakmile dovnitř vstoupí nějaký divný týpek nebo hlučná skupinka, zmerčíte je v první vteřině. Oni musí pokračovat pohledem i tělem rovně do hloubky sauny, zatímco vy jste v bezpečné zóně za jejich zády. A pokud se situace nevyvíjí dobře (rozuměj: dotyčný si sedá moc blízko, vulgárně na vás zírá nebo začíná mluvit o akciích), můžete elegantně zmiznout.
Saunové ceremoniály: Když se relax změní v potní spartakiádu
Zatímco já se takticky choulím ve svém rohu, většina lidí dnes šílí po saunových rituálech. Já je upřímně nesnáším. Představa, že se do potírny nacpe padesát nahých těl tak natěsno, že cítíte sousedovo lepkavé stehno na svém lokti, mi hladinu stresu zrovna nesnižuje. A pak nastoupí saunér a několikrát vás omylem bouchne vířícím ručníkem za nesnesitelného vedra a vydýchaného vzduchu. Chápu, že ledová koule s esencí z borovice má své kouzlo, ale ten příliš těsný kontakt s cizím potem a pochybná hygiena některých jedinců za to nestojí. Přesto však jásám, když je zrovna ceremoniál – protože ve vedlejší sauně nebude v tu chvíli zaručeně vůbec nikdo!
Paradox z Chodova aneb manažerské krafání
Lidé si v sauně povídají a mně to vlastně ani tak strašně nevadí. Pokud vedle mě dvě kamarádky polohlasem probírají recept na dýňovou polévku nebo kam pojedou na lyže, no prosím. Ticho mám raději, ale takhle se třeba alespoň něco zajímavého dozvím. Ale co nemůžu, jsou manažeři, kteří musí pořád pracovat.
Zrovna dneska sedím v Saunii na Chodově. Vedle mě paní a pán. Na celé kolo začali řešit „řízenou mediaci v pracovním kolektivu“. Nejvtipnější na tom byl ten neuvěřitelný paradox. Celých deset minut naprosto nahlas rozebírali, jak mají problém v kolektivu se stále krafajícími kolegyněmi. Muž byl zjevně manažerem většího kolektivu a odborníkem na cokoliv a výkon mediátorky, která ani nestanovila písemná pravidla (nekrafání), považoval za slabý – jakby taky ne, když si za tři hodiny vzala pouhé 4500 korun. Zbytek lidí v sauně se lehoulince pochechtával, protože oni dva byli fakt hlučným a rušivým elementem, jak tak to úděsné rušení probírali nahlas. Myslíte, že jim to někdy dojde? (Mávám, jestli to čtou.)
V tu chvíli si říkáte, zlatý muckající se pár v protějším rohu. Ano, pozorovat zamilovanou dvojici, která si plete finskou saunu s privátní vířivkou, je sice trochu otravné a trapné, ale aspoň u toho mlčí a vy nemusíte poslouchat nic o synergii, KPIs, OKRs, redukci FTE, teambuildingu a asertivní komunikaci v open space.
První rande mezi kapkami potu?
Když už mluvíme o párech, nabízí se otázka: Je veřejná sauna dobré místo na první rande? Na jednu stranu je to geniální. Odpadá totiž trapné přemýšlení nad tím, co si vzít na sebe, a hned v prvních pěti minutách vidíte partnera tak, jak prostě je. Žádný make-up, žádné push-upky, žádné stahující prádlo a dilema ve stylu Bridget Jonesové: „Tyhle by byly lepší, kdyby k tomu došlo. A tyhle zvyšují pravděpodobnost, že k tomu vůbec dojde.“ Žádné drahé obleky. Jen čistá, zpocená realita.
Pokud se vám ten druhý líbí i v momentě, kdy mu z nosu kape pot, má rudo v obličeji a vlasy přilepené k čelu, je to dost možná láska na celý život. A některé kamarádky – ale i kamarádi – rovnou přiznají, že nechtějí „kupovat zajíce v pytli“. Já přesto, jak jsem psala výše, raději zpočátku randím někde, kde je trochu míň horko. Zavařím si spolehlivě sama.
Pár mýtů a nechutností na závěr
Až příště půjdete do sauny, pamatujte na věci, které spousta lidí pořád netuší nebo je úspěšně ignoruje:
Zhubli jste? Ani gram tuku: To, že po saunování vážíte o kilo méně, neznamená zázračné zeštíhlení. Vypotili jste jen vodu a minerály, které u baru zase hned s radostí vypijete.
Plavky jako toxická zbraň: Plavky do sauny opravdu nepatří. V 90 stupních se ze syntetiky stává chemická zbraň uvolňující mikroplasty a toxiny rovnou do vzduchu, který tam všichni dýcháme.
Chřipku ze sebe nevypotíte: Pokud tam vlezete s rozjetou nemocí, spíš zkolabujete, zavaříte srdci a spolehlivě nakazíte zbytek osazenstva. Sauna je prevence, ne léčebna.
Pivo po sauně je metabolická facka: Spousta lidí se těší, jak to po horku „spláchne“ vychlazenou plzní. Jenže dehydratované tělo vstřebá alkohol bleskovou rychlostí a místo regenerace dostanou játra a cévní systém brutální šok.
Ledový bazének bez osprchování: Skočit z potírny rovnou do ochlazovacího bazénku bez předchozího opláchnutí sprchou je saunový hřích první kategorie. Je to prostě nechutné. Všichni to vědí - a přesto pokaždé zmerčíte někoho, kdo to dělá. Do bazénků proto nechodím.
Krvavé koleno a loupání kůže: A prosím vás, neonípávejte se tam a nedrhněte se tou pitomou žínkou, pokud máte suchou kůži a ta z vás po takovém peelingu doslova odpadá. Nebo vy snad jste jako legendární Krvavé koleno a chcete ležet na cizí lidské kůži? Já tedy ne.
Tak saunování zdar a do mého rohu mě nelezte.
