Článek
Jmenuju se Alena. Je mi sedmapadesát a poslední rok se mi v hlavě honí jedna jediná věta:
„A co já? Kdy přijde řada na mě?“
Moje děti jsou dávno dospělé. Obě mají svoje rodiny, svoje radosti i starosti. Jsem babička čtyř vnoučat, které miluju. Ale někdy mám pocit, že jsem se stala jejich neplacenou chůvou – a že je normální, že jápřizpůsobím svůj den, aby oni mohli žít ten svůj.
Do toho manžel, který po práci čeká, že bude večeře. Maminka, která stárne a potřebuje čím dál větší pomoc. A já? Občas si připadám jako poslední článek dlouhého řetězu, který drží všechno pohromadě, jen sám sebe už neunese.
„Mami, prosím tě, můžeš dneska s malým? Nám to fakt nevyjde…“
Ta věta mě v poslední době dokáže rozplakat i naštvat.
Ne protože bych svým dětem nechtěla pomoci.
Ale protože mám pocit, že je to samozřejmost.
Jednou jsem se na chvíli nadechla a řekla dceři:
„Zlato, dneska nemůžu. Potřebuju být chvilku sama.“
A ona na mě jen překvapeně koukala.
„Ty? Sama? Proč jako?“
A já si uvědomila, že jsem tuhle představu vytvořila já. Že jsem je naučila, že jsem vždy k dispozici. Že máma nikdy neřekne ne. Že Alena zvládne vše – od vnoučat, přes manžela až po stárnoucí maminku.
Jenže já už toho mám někdy plné zuby.
Opuštěné večery a mlčící manžel
S manželem jsme spolu přes třicet let. Máme hezký vztah, ale někdy si připadám, jako bych vedle něj jen tak existovala. On svůj svět má – televizi, noviny, klid. Já mám povinnosti.
Když jsem mu jednou řekla, že jsem unavená a že bych chtěla odjet aspoň na víkend pryč, jen si poposedl:
„A proč? Tady ti něco chybí?“
Byla to obyčejná věta, ale trefila mě do hrudi.
Ano, chybí. Chybí mi prostor, výdech, ticho.
Chybí mi pocit, že nemusím pořád všechno řešit a všem usnadňovat život.
Někde cestou jsem se přestala ptát sama sebe, co vlastně potřebuju já.
Moje maminka a ten věčný pocit odpovědnosti
Maminka stárne, táta už roky není mezi námi. Je to hodná žena, ale ve mně má pořád to dítě, které musí být perfektní, aby ji nezklamalo.
A tak každé její:
„Alenko, mohla bys…?“
automaticky znamená:
„Samozřejmě, mami.“
Někdy si připadám, jako bych v sobě měla hluboko zakořeněný program – když se nestaráš, nejsi dost dobrá. Možná to některé ženy pochopí: ta kombinace lásky a závazku, která je tak silná, že ani nevíte, kde končíte vy a kde začínají ostatní.
Když jsem šla poprvé na kávu sama
Minulý týden jsem se rozhodla udělat něco, co jsem neudělala snad dvacet let.
Šla jsem sama na kávu.
Bez vnoučat.
Bez manžela.
Bez „musím“.
Seděla jsem venku, pozorovala lidi a cítila jsem se najednou… zvláštně volná. Jako bych na chvíli nebyla opatrovatelka, manželka, dcera, babička. Jen Alena.
A uvědomila jsem si, že tahle verze mě už skoro neexistuje.
A že ji chci najít.
Touha myslet konečně i na sebe
Nemám v plánu přestat pomáhat.
Nechci utéct od rodiny ani od zodpovědnosti.
Ale chci začít dělat dvě věci, které jsem zanedbávala celý život:
1. Říkat NE, když už opravdu nemůžu.
2. Dovolit si čas pro sebe bez výčitek.
Toužím po jednom jediném:
cítit se jako žena, která má právo na svůj život.
A možná to není tak velké přání, jak se zdá.
