Hedy Lamarr: Málokdo tušil, co dokáže její mozek

Dne 11. srpna 1942 udělil americký patentový úřad patent číslo 2 292 387. Nesl název Secret Communication System, tedy systém tajné komunikace. Pod dokumentem stáli dva vynálezci: George Antheil, avantgardní hudební skladatel, a Hedy Kiesler Markeyová. Za druhým jménem se skrývala jedna z nejznámějších hollywoodských hereček své doby, Hedy Lamarr.

Patent popisoval způsob, jak zabezpečit rádiové řízení torpéd před nepřátelským rušením. Vysílač a přijímač měly synchronizovaně přecházet mezi různými frekvencemi, takže zachytit nebo zarušit signál by bylo obtížnější.

Ve stejné době se její tvář objevovala na filmových plakátech. Hollywood ji představoval jako mimořádně krásnou ženu, která dokázala upoutat publikum jediným pohledem. O její technické tvořivosti se však vědělo podstatně méně.

Je v tom pozoruhodný rozpor. Žena, jejíž profesní úspěch závisel především na tom, jak vypadala před kamerou, se podílela na návrhu technologie určené pro válku, kterou svět právě prožíval.

A její příběh nezačal v Kalifornii.

Hedy Lamarr se narodila 9. listopadu 1914 ve Vídni jako Hedwig Eva Maria Kieslerová. Vyrůstala v židovské rodině v prostředí, které jí umožnilo poznávat umění i techniku. Její otec Emil pracoval v bankovnictví, matka Gertrud byla pianistka.

Podle životopisných pramenů projevovala Hedy od dětství zájem o fungování různých zařízení. Otec jí při společných procházkách vysvětloval technické principy věcí, které je obklopovaly. Právě tato část jejího dětství bývá spojována s pozdějším zájmem o vynalézání.

Přesto její život nabral nejprve úplně jiný směr.

Ještě jako dospívající se dostala k filmu. V roce 1933 se objevila v československém snímku Extase režiséra Gustava Machatého. Film vyvolal mezinárodní kontroverzi kvůli nahotě a zobrazení ženské sexuality.

Pro mladou herečku znamenal mimořádnou publicitu, ale také nálepku, která ji dlouho provázela.

Veřejnost si zapamatovala její tělo dříve než její jméno.

A právě tento vzorec se měl v dalších desetiletích opakovat.

V roce 1933 se provdala za rakouského průmyslníka Friedricha Mandla, bohatého výrobce a obchodníka se zbraněmi.

Mandl udržoval obchodní kontakty s evropskými autoritářskými režimy. Jejich manželství bývá v životopisech popisováno jako velmi omezující a nešťastné. Lamarr později vzpomínala na manželovu kontrolu a na prostředí, v němž se pohybovali lidé spojení se zbrojním průmyslem.

Zde je ovšem důležité rozlišovat doložené skutečnosti od pozdějších vyprávění.

Někdy se tvrdí, že během manželství získala podrobné znalosti vojenských technologií přímo z tajných porad zbrojařů. Takové líčení je atraktivní, ale konkrétní rozsah informací, k nimž měla přístup, nelze bezpečně doložit.

Jisté je, že v roce 1937 manželství opustila a zamířila do zahraničí.

Při pobytu v Londýně se setkala s Louisem B. Mayerem, významným hollywoodským producentem a spoluzakladatelem filmového studia Metro-Goldwyn-Mayer. Následně odcestovala do Spojených států, kde přijala umělecké jméno Hedy Lamarr.

Pro Hollywood byla mimořádným objevem.

Pro ni samotnou začínala další kapitola, v níž se měla její krása stát současně výhodou i omezením.

V roce 1938 se Lamarr objevila ve filmu Algiers po boku Charlese Boyera. Její kariéra se rychle rozvíjela.

Následovaly snímky jako Boom Town (1940), Ziegfeld Girl (1941) nebo Samson and Delilah (1949), který se stal jedním z jejích největších komerčních úspěchů.

Filmová studia věděla, jak s jejím vzhledem pracovat. Pečlivě stylizované fotografie, výrazné kostýmy, dramatické osvětlení. Z Lamarr se stal obraz hollywoodského půvabu.

Jenže obraz člověka a člověk samotný nejsou totéž.

Když někdo vyniká v jedné výrazné vlastnosti, okolí mu někdy přestane přisuzovat vlastnosti další. Krásná žena může být automaticky považována za méně technicky nadanou. Úspěšný herec za člověka, který nemůže rozumět matematice. Tichý zaměstnanec za někoho, kdo nemá co nabídnout při důležité poradě.

Není nutné tvrdit, že právě takto uvažoval každý člověk kolem Hedy Lamarr. Její kariéra však názorně ukazuje, jak úzký může být veřejný obraz slavné osobnosti.

Mimo filmová studia se totiž věnovala také technickým nápadům.

A jeden z nich měl získat oficiální americký patent.

Na začátku čtyřicátých let se Lamarr seznámila s Georgem Antheilem, americkým skladatelem známým experimentální hudbou.

Antheil se zajímal o mechanickou synchronizaci hudebních nástrojů. Jeho skladba Ballet mécanique pracovala s neobvyklými technickými prostředky včetně mechanických pian.

Lamarr zase přemýšlela o problému, který byl za druhé světové války mimořádně aktuální: jak zabránit nepříteli v rušení rádiově řízených torpéd.

Běžné rádiové spojení na jedné frekvenci mohlo být relativně snadno rušeno. Pokud by však vysílač a přijímač přecházely společně mezi více frekvencemi podle předem určeného vzorce, protivník by měl rušení podstatně obtížnější.

Právě tento princip se stal základem jejich patentu.

Technické řešení využívalo synchronizované mechanismy, které měly umožnit změny vysílací frekvence. Patent pracoval s představou 88 dostupných frekvencí, což odpovídalo počtu kláves klavíru.

Spojení herečky a experimentálního hudebníka tak nebylo pouhou kuriozitou. Jejich rozdílné zkušenosti se propojily při hledání konkrétního technického řešení.

Nešlo o hotový mobilní telefon, Wi-Fi ani Bluetooth. Šlo o návrh bezpečnějšího rádiového spojení pro vojenské použití.

A právě tento rozdíl je pro pochopení jejího skutečného přínosu zásadní.

Patent byl podán 10. června 1941 a udělen v srpnu následujícího roku.

Lamarr a Antheil nabídli svůj systém americkému námořnictvu. Během druhé světové války však jejich návrh nebyl zaveden do operačního používání.

Důvody bývají vysvětlovány různě. Některé životopisné interpretace zdůrazňují nedůvěru vojenského prostředí k neobvyklé dvojici vynálezců. Jiné upozorňují na technickou složitost tehdejšího řešení, zejména na potřebu spolehlivé mechanické synchronizace.

Nelze proto jednoduše prohlásit, že armáda převratný vynález odmítla pouze proto, že jeho spoluautorkou byla krásná herečka.

To by byla působivá legenda, ale ne dostatečně doložený historický závěr.

Patent každopádně zůstal bez přímého válečného využití.

Lamarr mezitím pomáhala americkému válečnému úsilí také veřejně, například při kampaních na podporu prodeje válečných dluhopisů.

Její filmová sláva tak našla okamžité praktické využití. Technický návrh musel na širší uznání čekat mnohem déle.

V populárních článcích se dnes často objevuje tvrzení, že Hedy Lamarr vynalezla Wi-Fi, Bluetooth nebo dokonce mobilní telefon.

Takové zjednodušení jí však paradoxně ubírá na skutečném významu.

Princip přeskakování frekvencí existoval v různých podobách již před jejím patentem. Lamarr a Antheil přispěli vlastním patentovaným technickým řešením, které se stalo významnou součástí historie komunikací využívajících rozprostřené spektrum.

Pozdější bezdrátové technologie vznikaly díky práci mnoha dalších vědců, inženýrů a vývojových týmů. Některé využívají příbuzné principy, nikoli však přímo původní mechanismus z patentu z roku 1942.

Například Bluetooth využívá přeskakování frekvencí. Wi-Fi je složitější soubor technologií a její běžné moderní varianty nelze jednoduše označit za přímé pokračování návrhu Lamarr a Antheila.

Skutečný příběh tedy není o jediné ženě, která sama vymyslela celý bezdrátový svět.

Je o člověku, který dokázal mimo svou hlavní profesi rozpoznat technický problém a spolu s partnerem navrhnout originální řešení.

To je samo o sobě mimořádné.

Po největších filmových úspěších začala kariéra Hedy Lamarr postupně slábnout.

Její soukromý život byl bouřlivý. Šestkrát se provdala a šestkrát rozvedla. V pozdějších desetiletích se stále více stahovala z veřejného života.

Média se zajímala o její vzhled, plastické operace, osobní problémy a někdejší slávu. Technická stránka jejího života zůstávala dlouho v pozadí.

Teprve v devadesátých letech se začalo výrazněji prosazovat veřejné uznání jejího vynálezeckého přínosu.

V roce 1997 získali Lamarr a Antheil ocenění Pioneer Award od Electronic Frontier Foundation za svůj příspěvek k vývoji technologií rozprostřeného spektra.

Bylo jí dvaaosmdesát let.

Žena, kterou Hollywood po desetiletí představoval především prostřednictvím její tváře, se tak dočkala uznání také za technickou práci.

Zůstává však otázkou, jak sama toto pozdní ocenění prožívala. Bez spolehlivého svědectví by bylo nepoctivé připisovat jí konkrétní pocity zadostiučinění, hořkosti nebo lítosti.

Hedy Lamarr zemřela 19. ledna 2000 ve věku 85 let na Floridě.

V roce 2014 byla posmrtně uvedena do americké National Inventors Hall of Fame.

Příběh Hedy Lamarr svádí k jednoduchému závěru: Hollywood byl povrchní, krásná žena byla geniální a svět její talent nedokázal ocenit.

Jenže skutečnost je složitější.

Lamarr byla úspěšná herečka, která ze své krásy a filmové kariéry také těžila. Nebyla profesionálně vzdělanou elektrotechnickou inženýrkou. Její patent nevznikl izolovaně a bez spolupracovníka. A neexistuje dostatek důkazů pro tvrzení, že sama vytvořila technologie, které dnes používáme v mobilních telefonech.

Nic z toho její skutečný přínos nesnižuje.

Naopak. Její osud ukazuje, že tvořivost nemusí respektovat hranice profesí a že technicky hodnotný nápad může vzniknout i mimo prostředí zavedených výzkumných institucí.

A současně připomíná, jak snadno si z lidí vytváříme jednoduché postavy.

Krásná herečka. Talentovaný technik. Neúspěšný student. Spolehlivá sekretářka. Člověk, kterého známe z práce a o němž si myslíme, že přesně víme, co dokáže.

Někdy stačí jedna výrazná vlastnost, aby všechny ostatní zůstaly neviditelné.

Možná proto není nejzajímavější otázkou, zda Hedy Lamarr předběhla svou dobu. Její patent a pozdější uznání ukazují, že její technická práce měla historický význam.

Zajímavější je, kolik lidí kolem sebe posuzujeme podle role, ve které jsme je poprvé poznali, a kolik jejich schopností nám kvůli tomu uniká.

Setkali jste se někdy s tím, že někoho okolí posuzovalo především podle vzhledu nebo povolání a přehlíželo jeho skutečné schopnosti? A myslíte si, že se to dnes děje méně než za života Hedy Lamarr?