Článek
V listopadu 1940 opustila Josephine Baker okupovanou Francii a vydala se do Španělska a Portugalska. Oficiálně cestovala jako slavná umělkyně se svou doprovodnou skupinou. Ve skutečnosti s ní cestovali také lidé pracující pro spojenecké zpravodajské služby.
Jedním z nich byl Jacques Abtey, důstojník francouzského kontrašpionážního aparátu. Baker mu svou popularitou pomáhala zajistit krytí. Podle francouzských historických institucí navíc převážela zpravodajské informace ukryté v hudebních partiturách, mimo jiné pomocí neviditelného inkoustu.
Nebylo to filmové dobrodružství napsané pro publikum. Šlo o skutečnou válečnou činnost, při které mohla být odhalena.
Ještě před několika lety přitom Evropu fascinovala žena, která tančila v odvážných kostýmech a provokovala společenské konvence. Teď svou schopnost přitahovat pozornost využívala k tomu, aby si nikdo nevšiml toho nejdůležitějšího.
Dívka z Missouri, která v Americe narážela na hranice
Narodila se 3. června 1906 v americkém St. Louis jako Freda Josephine McDonaldová.
Vyrůstala v chudých poměrech a ve společnosti, kde rasová segregace určovala, kam člověk smí vstoupit, kde může pracovat a jaké příležitosti vůbec dostane.
Její dětství nebylo idylické. Brzy začala pracovat, prošla obtížnými rodinnými poměry a ještě jako dospívající hledala cestu k samostatnosti.
Příležitost našla v zábavním průmyslu. Vystupovala v tanečních souborech a postupně se dostala až do New Yorku.
Jenže americké prostředí jí nabízelo omezený prostor. Černošští umělci mohli být obdivováni pro svůj talent, a přesto se setkávat s diskriminací v každodenním životě.
V roce 1925 odjela devatenáctiletá Josephine do Paříže.
Pro ženu, která vyrůstala v segregované Americe, to nebyla pouze pracovní cesta. Francie jí nabídla možnosti, které doma neměla, přestože ani evropská společnost nebyla prostá rasových předsudků.
Paříž ji milovala. Ne vždy ale viděla skutečnou ženu
V říjnu 1925 vystoupila v pařížském Théâtre des Champs-Élysées v představení La Revue Nègre.
Její energický tanec, komediální talent a výrazná osobnost okamžitě přitáhly pozornost. Následovala angažmá ve Folies Bergère, kde se proslavila mimo jiné kostýmem s umělými banány.
Fotografie tohoto vystoupení se staly symbolem její kariéry.
Sláva měla ovšem rozporuplnou podobu.
Pařížské publikum obdivovalo její odvahu a originalitu, zároveň ji část tehdejší zábavy představovala prostřednictvím exotizujících představ o černošské kultuře. Baker dokázala s očekáváním publika pracovat, ale její úspěch vznikal v prostředí, které černé umělce často posuzovalo podle stereotypů.
Postupně se prosadila také jako zpěvačka a filmová herečka. V roce 1930 začala zpívat slavnou píseň J'ai deux amours, která vyjadřovala její vztah k Paříži.
Francie se pro ni stala domovem.
V roce 1937 získala francouzské občanství po sňatku s průmyslníkem Jeanem Lionem.
O dva roky později vypukla druhá světová válka.
A její vztah k nové vlasti dostal podobu, kterou by od kabaretní hvězdy málokdo očekával.
1939: Když se popularita změnila ve zpravodajskou výhodu
V září 1939 navázala Baker kontakt s Jacquesem Abteym, důstojníkem francouzského kontrašpionážního aparátu.
Její postavení mělo mimořádnou hodnotu.
Slavná zpěvačka se mohla pohybovat mezi diplomaty, důstojníky a vlivnými lidmi, kteří by před neznámým člověkem vážili každé slovo. Na společenských setkáních se od umělkyně očekávala konverzace a zábava, nikoli zájem o vojenské informace.
Právě této výhody využívala při získávání poznatků pro francouzské zpravodajce.
Současně vystupovala pro vojáky a podporovala jejich morálku.
Když německá armáda v roce 1940 obsadila Paříž, odmítla se v okupovaném městě vrátit na jeviště před německým publikem. Uchýlila se na své sídlo Les Milandes v Dordogne.
Její rozhodnutí nebylo bez rizika. Byla veřejně známá, černoška, manželka židovského muže v době protižidovské politiky vichistického režimu a spolupracovnice francouzských zpravodajských struktur.
Mohla se pokusit především chránit vlastní kariéru a bezpečí.
Místo toho pokračovala v činnosti, která ji postupně zavedla daleko za hranice Francie.
Partitury, diplomatické kontakty a nemocniční pokoj
Při cestách do neutrálního Portugalska a Španělska pomáhala přesouvat zpravodajské pracovníky a předávat informace.
Historky o tajných zprávách v jejích notách nejsou pouhou pozdější legendou. Zmiňují je francouzské státní instituce včetně ministerstva obrany a Národních archivů.
Přesný obsah všech předávaných informací však z dochovaných materiálů neznáme. Je důležité nepřetvářet doloženou zpravodajskou práci v řetězec smyšlených špionážních scén.
Baker pokračovala do severní Afriky, kde udržovala kontakty s významnými osobnostmi a podporovala spojenecké úsilí.
V roce 1941 vážně onemocněla. Následovaly operace a dlouhé období léčby, mimo jiné v Casablance.
Ani nemocniční pokoj ji zcela neodřízl od politického dění. Podle francouzských vzdělávacích materiálů se zde setkávala také s americkými diplomaty a podporovala věc generála Charlese de Gaulla.
Její válečná činnost tak nespočívala jen v tajném předávání zpráv. Zahrnovala také kontakty, přesvědčování, veřejná vystoupení a získávání prostředků.
To vše v době, kdy její vlastní zdraví nebylo samozřejmostí.
Zpívala vojákům, ale nechtěla být jen zpěvačkou
Od roku 1943 znovu intenzivně vystupovala pro francouzské a spojenecké jednotky v severní Africe a na Blízkém východě.
Své umělecké schopnosti využívala k povzbuzení vojáků i k podpoře válečného úsilí. Některé cesty a vystoupení financovala z vlastních prostředků.
Dne 23. května 1944 vstoupila do ženských pomocných formací francouzského letectva. V armádních dokumentech je její služba spojena s hodností odpovídající podporučíkovi.
Nebyla tedy pouze celebritou, která příležitostně zpívala pro vojáky.
Její působení zahrnovalo konkrétní zpravodajské a vojenské závazky, které jsou doloženy v archivech francouzského ministerstva obrany.
Po válce obdržela v roce 1946 Medaili francouzského odboje s rozetou. Později získala také Řád čestné legie a Válečný kříž s palmou; slavnostní předání těchto vyznamenání se uskutečnilo v roce 1961.
Zvlášť pozoruhodné je, že jí záleželo na uznání vojenského charakteru její služby. Nechtěla, aby její válečná práce zůstala jen zajímavou poznámkou v životopisu slavné tanečnice.
Po válce přišel další zápas: rasová rovnost
Osvobození Francie neznamenalo konec jejího veřejného angažmá.
Baker se nadále stavěla proti rasové diskriminaci. Ve Spojených státech odmítala přijímat pravidla segregace, se kterými se setkávala při svých vystoupeních a cestách.
V roce 1963 vystoupila na slavném Pochodu na Washington za práci a svobodu, kde promluvil také Martin Luther King.
Na veřejnosti se objevila ve své francouzské vojenské uniformě.
Obraz byl výmluvný. Žena, která musela opustit americké prostředí, aby získala širší umělecké možnosti, se vracela jako mezinárodně uznávaná osobnost a veteránka odboje.
Její vystoupení připomínalo, že boj proti nacismu a boj proti rasové nerovnosti nejsou totožné historické události, ale v jejím životě se obě zkušenosti hluboce propojily.
Baker se neomezovala na projevy.
Se svým manželem Jo Bouillonem postupně adoptovala dvanáct dětí různého původu. Rodinu nazývala Duhovým kmenem a představovala ji jako důkaz, že lidé různých národností a vyznání mohou vyrůstat společně.
Byla to velkorysá představa. Její uskutečňování však přineslo také problémy.
Zámek, dvanáct dětí a účty, které nešlo zaplatit
Rodina žila na zámku Les Milandes v jihozápadní Francii. Baker se snažila vytvořit místo, kde by její děti mohly společně vyrůstat bez rasových předsudků.
Sídlo se současně stalo součástí veřejně představovaného projektu soužití různých kultur.
Jenže udržovat rozsáhlý majetek, velkou domácnost a nákladné aktivity vyžadovalo značné prostředky.
Finanční obtíže postupně narůstaly. Baker se vracela na jeviště, aby získala další příjmy, ale ani její popularita nedokázala dlouhodobě pokrýt všechny závazky.
Nakonec o Les Milandes přišla.
Její manželství s Jo Bouillonem se rozpadlo a představa harmonické rodiny, kterou tolik propagovala, narážela na složitost každodenního života.
Bylo by nespravedlivé hodnotit její projekt jen podle finančního neúspěchu. Stejně nepřesné by však bylo líčit ho jako bezproblémovou pohádku.
Baker měla mimořádnou schopnost uskutečňovat odvážné myšlenky. Ne všechny dokázala udržet v mezích svých možností.
Hrdinství ve válce totiž člověka nezbavuje obyčejných lidských chyb ani starostí.
Poslední návrat na jeviště
Na začátku sedmdesátých let našla pomoc mimo jiné u monacké kněžny Grace, která jí poskytla podporu v obtížném období.
Baker dál vystupovala a v dubnu 1975 se v pařížském divadle Bobino představila v programu připomínajícím padesát let její umělecké kariéry.
Představení mělo úspěch.
Dne 12. dubna 1975 však Josephine Baker zemřela po krvácení do mozku. Bylo jí osmašedesát let.
Její život se uzavřel krátce po návratu na scénu, na níž kdysi začala dobývat Evropu.
Dne 30. listopadu 2021 byla symbolicky uvedena do pařížského Panthéonu, místa, kde Francie připomíná své významné osobnosti. Její ostatky přitom zůstaly v Monaku.
Francie tak vzdala poctu ženě, která se v ní nenarodila, ale rozhodla se ji bránit v okamžiku jejího největšího ohrožení.
Odvaha, která neměla jedinou podobu
Na příběhu Josephine Baker je lákavé především nečekané spojení kabaretní hvězdy a odbojářky.
Její život však nabízí ještě jiný pohled.
Už jako mladá žena musela překračovat hranice, které jí společnost stanovila kvůli původu a barvě pleti. Ve Francii si vybudovala mimořádnou kariéru, ale zároveň čelila stereotypům, které provázely její slávu. Během války pak vědomě využila svého postavení k činnosti, za niž jí hrozily vážné následky.
A po válce nepřestala prosazovat představu světa, v němž by původ člověka neměl určovat jeho důstojnost.
Její odvaha tedy nezačala ve chvíli, kdy převážela tajné informace. A neskončila osvobozením Francie.
Možná je na ní nejpozoruhodnější právě to, že se dokázala opakovaně vzdát pohodlnější cesty, přestože měla dost důvodů myslet především na sebe.
Která část jejího života podle vás vyžadovala větší odvahu – umělecká kariéra, nebo působení v odboji?
