Článek
V neděli je sedm večer. Na stole stojí nedopitý čaj, v televizi běží film a za oknem se pomalu stmívá. Ještě před chvílí bylo všechno v pořádku. Pak si vzpomene na pondělní poradu a žaludek se mu sevře tak nepříjemně, že ztratí chuť k večeři.
Zítra zase uvidí šéfův výraz, když někdo položí nevhodnou otázku. Uslyší poznámky o tom, kdo nestíhá, a bude sledovat hodiny do konce pracovní doby. V pátek si přitom slíbil, že tentokrát o víkendu na práci myslet nebude.
Nevydrželo mu to ani do nedělního večera.
Představme si čtyřiačtyřicetiletého muže, který pracuje jedenáct let ve stejné firmě. Má hypotéku, dvě děti a zaměstnání, které mu kdysi vyhovovalo. Následující situace je modelová, nikoli skutečné svědectví konkrétního člověka.
Plat není špatný. Kolegové ho znají, práci ovládá a do kanceláře to má dvacet minut autem. Jenže postupně přibyly přesčasy, změnilo se vedení a z každé drobné chyby se stal problém, který se řeší před ostatními.
Doma je podrážděný. V noci se budí. V neděli večer už několik měsíců počítá, kolik hodin zbývá do pondělí.
A přesto každý týden znovu nastoupí.
Dobrá práce. Alespoň podle životopisu
Když se ho někdo zeptá, proč neodejde, odpověď má připravenou.
Má jistotu. Pravidelný příjem. Dovolenou. Zná prostředí a ví, co od něj zaměstnavatel očekává.
Navíc v jeho věku není změna zaměstnání něco, do čeho by se chtěl pouštět bez rozmyslu.
Jenže existuje i druhá část odpovědi, kterou nahlas většinou neříká.
Bojí se.
Nejen toho, že nenajde lepší práci. Také možnosti, že někde jinde zjistí, že už není tak schopný, jak si myslel. Že se bude muset učit nové systémy, začínat od začátku a obhajovat zkušenosti před mladším nadřízeným.
Po jedenácti letech totiž neopouští pouze pracovní místo. Opouští prostředí, ve kterém ví, kým je.
A to může být mnohem těžší než samotné napsání výpovědi.
Proč zůstáváme, i když víme, že nám není dobře
Psychologie nabízí několik možných vysvětlení.
Jedním z nich je averze ke ztrátě, kterou zkoumali psychologové Daniel Kahneman a Amos Tversky. Jejich práce ukázala, že lidé při rozhodování často přikládají ztrátám větší váhu než srovnatelným ziskům.
V pracovním životě to může znamenat, že jistota současného příjmu působí silněji než možnost lepší budoucnosti.
Nové zaměstnání představuje příležitost. Ale také riziko.
Současná práce může být nepříjemná, přesto je předvídatelná.
Další roli může hrát to, co ekonomové a psychologové označují jako efekt utopených nákladů. Člověk má tendenci pokračovat v něčem také proto, že do toho už investoval mnoho času, energie nebo peněz.
Jedenáct let ve firmě. Vybudovaná pozice. Znalost všech postupů.
Představa odchodu pak může připomínat zahazování minulého úsilí, přestože odpracované roky nikdo nevezme zpět.
Neznamená to, že každý zaměstnanec setrvávající v nevyhovující práci podléhá psychologickému zkreslení. Finanční závazky a omezené pracovní možnosti jsou skutečné překážky, nikoli chyby v uvažování.
Právě kombinace reálných rizik a psychologických obav však může vytvořit velmi pevnou past.
Když si člověk začne zvykat na věci, které mu dříve vadily
Změny v zaměstnání málokdy přicházejí všechny najednou.
Nejdřív jeden přesčas. Potom pravidelné telefonáty po pracovní době. Nakonec poznámka nadřízeného, kterou by člověk před několika lety považoval za nepřijatelnou.
Jenže dnes ji přejde mlčením.
Ne proto, že by mu nevadila. Spíš už nemá energii se pokaždé ozvat.
Světová zdravotnická organizace popisuje vyhoření jako syndrom související s chronickým pracovním stresem, který se nepodařilo úspěšně zvládnout. Mezi jeho charakteristiky patří vyčerpání, větší psychický odstup od práce nebo negativní postoje k ní a snížená pracovní účinnost.
Vyhoření přitom není v klasifikaci WHO označeno za samostatné onemocnění.
Ani nedělní úzkost nebo podrážděnost automaticky neznamenají, že člověk vyhořel. Mohou však být signálem, že současná situace si zaslouží pozornost.
Zvlášť pokud pracovní napětí postupně zasahuje spánek, vztahy nebo běžné fungování.
Nejvyšší cenu někdy neplatíme v práci
Vraťme se k našemu modelovému zaměstnanci.
V pondělí se ovládne před nadřízeným. V úterý přehlédne nespravedlivou poznámku. Ve středu zůstane déle, protože nechce komplikovat situaci kolegům.
Ve čtvrtek přijde domů a vyjede na dítě kvůli rozházeným botám.
O chvíli později ho to mrzí.
Jenže dítě neví, co se stalo na poradě. Vidí pouze unaveného otce, který nemá náladu.
Právě tady se může ukázat dlouhodobá cena zdánlivě bezpečného zaměstnání.
Nejde jen o osm hodin strávených v kanceláři. Jde také o energii, kterou člověk po práci ještě má, o schopnost odpočívat a o vztahy, do kterých si pracovní napětí přináší.
Výzkumy pracovního stresu a duševního zdraví upozorňují, že nepříznivé pracovní podmínky mohou souviset se zhoršenou psychickou pohodou.
To ovšem neznamená, že každý problém doma způsobuje zaměstnání.
Někdy ale stojí za to položit si otázku, zda pravidelná výplata skutečně vyvažuje všechno, co práce postupně bere.
Jenže odejít si nemůže dovolit každý
Bylo by snadné napsat, že člověk má dát výpověď všude, kde není šťastný.
Taková rada však může být pro rodiče samoživitele, člověka s hypotékou nebo zaměstnance v regionu s omezenými možnostmi téměř urážlivá.
Někdy je rozumnější zůstat.
Pravidelný příjem poskytuje bezpečí celé rodině. Nová práce může znamenat zkušební dobu, nižší mzdu nebo delší dojíždění. A ne každá nespokojenost vyžaduje radikální změnu.
Někdy pomůže rozhovor s vedením, změna pracovního zařazení nebo jasnější hranice mezi zaměstnáním a osobním životem.
Také není pravda, že nové zaměstnání musí být automaticky lepší.
Odchod bez finanční rezervy může v některých situacích vytvořit ještě větší stres než setrvání.
Rozdíl je však mezi vědomým rozhodnutím zůstat a přesvědčením, že žádná jiná možnost neexistuje.
Výpověď nemusí být první krok
Možná nejdůležitější rozhodnutí nepřichází ve chvíli, kdy člověk předá výpověď.
Přichází mnohem dříve.
Když si poprvé připustí, že jeho současná práce nemusí být jedinou dostupnou variantou.
Může začít sledovat pracovní nabídky. Zjistit, jakou hodnotu mají jeho zkušenosti na trhu. Promluvit si s lidmi z jiných firem nebo si spočítat, jak dlouho by domácnost zvládla případný výpadek příjmu.
Nic z toho neznamená, že musí odejít.
Znamená to pouze, že se přestává rozhodovat výhradně ze strachu.
Náš modelový zaměstnanec možná nakonec zůstane. Třeba se mu podaří vyjednat jiné podmínky. Možná za půl roku nastoupí jinam a zjistí, že změna byla náročnější, než čekal.
A možná bude litovat, že neodešel dřív.
Jedno ale stojí za připomenutí.
Věrnost zaměstnavateli může být cennou vlastností. Neměla by však automaticky znamenat povinnost snášet všechno, co se v zaměstnání postupně změní.
Někdy je skutečnou odvahou odejít.
A jindy zůstat, ale konečně začít hledat cestu, jak situaci změnit.
Zažili jste zaměstnání, ve kterém jste zůstávali hlavně kvůli jistotě příjmu? A kde podle vás leží hranice, za kterou už pravidelná výplata nestojí za cenu, kterou člověk platí svým zdravím a osobním životem?
