Článek
Když jsem byla malá, říkala jsem si: Nikdy nebudu jako ona. Moje máma byla přísná, věčně unavená, často podrážděná. Všechno muselo být po jejím, málokdy se smála, a když už, tak jen na návštěvách – aby to před ostatními vypadalo hezky.
Pamatuju si, jak jsem si jako holčička přísahala: „Já jednou budu jiná. Budu usměvavá máma, která nechá děti volně dýchat, která si bude užívat života.“
Jenže teď slyším z vlastní pusy její věty. A je to až děsivé.
Jak jsem si to uvědomila
Byl obyčejný večer. Stála jsem v kuchyni a křičela na svého syna, že má okamžitě uklidit hračky, protože už toho mám dost. On stál proti mně, rozplakal se a já najednou viděla sebe v jeho věku. Viděla jsem tu malou holčičku, která se snaží pochopit, proč je máma pořád tak nervózní.
A pak mi to došlo. Já jsem jako moje máma. To zjištění mě zasáhlo jako rána pěstí.
Vzorce, které si neseme
Začala jsem si všímat drobností:
- jak pořád kontroluju, jestli je doma uklizeno, i když by mi stačilo občas si sednout a dát si v klidu kávu;
- jak často vyčítám partnerovi, že mi nepomáhá přesně podle mých představ;
- jak málo se směju jen tak, pro radost;
- a kolik energie dávám do toho, aby všechno „fungovalo“.
Bylo to jako by se mi před očima odvíjel film, který už jsem jednou viděla. Film o mojí mámě. Ale tentokrát jsem byla já ta odpojená dospělá.
Proč se to děje?
Dlouho jsem tomu nerozuměla. Proč dělám stejné chyby, když jsem si přece tolikrát slíbila, že budu jiná? Vždyť sama dobře vím, jak to bylo nepříjemné a nikdy jsem tohle nechtěla dělat mým dětem. Tak proč?
Pak jsem si uvědomila, že to nejsou má vědomá rozhodnutí. Jsou to vzorce. Programy, které jsem si od ní převzala, aniž bych chtěla. Celé dětství jsem je pozorovala a dnes se spouštějí automaticky. Hlavně ve chvílích stresu a únavy.
Byly dny, kdy jsem měla pocit, že se ze mě stává její kopie. Jakmile přišlo první uvědomění, tak jsem se v ní poznávala častěji, než bych chtěla.
Bála jsem se, že není cesty ven. Bála jsem se, že moje děti jednou budou o mně říkat to samé. Bála jsem se, že zůstanu sama, že se mnou budou mít také chladnější vztah. Chladnější vztah jako já s mojí mámou.
Malé kroky k jiné cestě
Pak jsem se rozhodla, že to zkusím jinak. Že sice nezměním minulost a to, jak jsem ji vnímala, ale že mohu změnit přítomnost. I když mi bylo jasné, že to nebude lehká cesta.
Začala jsem si vědomě všímat okamžiků, kdy mluvím jako ona. Více jsem se snažila „pozorovat“ samu sebe, jak reaguju pod tíhou emocí. Pak jsem se snažila rozpoznávat okamžiky, kdy to přijde.
Jakmile jsem cítila, že se to blíží, snažila jsem se vědomě přibrzdit, nadechnout se a použít jiné předem připravené fráze.
Místo „Už toho mám dost, koukej udělat, co jsem ti řekla!“ jsem použila: „Hele, jsem teď fakt unavená a moc mi by mi pomohlo, kdybys trochu spolupracoval a pomohl mi to tady uklidit.“ Nebylo to úplně dokonalé, ale byl to začátek.
Začala jsem chodit na procházky. Sama. Dovolila jsem si dát pauzu, i když to doma nevypadalo jako ze škatulky. Učila jsem se smát – ne proto, že by se to čekalo, ale proto, že jsem to opravdu cítila.
Dnes už vím, že část mojí mámy ve mně vždycky bude. Že nikdy nedokážu úplně odříznout její vliv. Ale zároveň jsem pochopila, že být „jako moje máma“ nemusí být jen strašák.
Ona mě naučila houževnatosti, zodpovědnosti, schopnosti postarat se o rodinu. To jsou kvality, které si chci ponechat a rozvíjet.
Zároveň mám však možnost vědomě změnit to, co mě bolelo. Přidat do toho více lásky, více smíchu, více lehkosti.
Pokud se taky někdy přistihnete, že říkáte nebo děláte věci přesně jako vaše máma, nezoufejte. Neznamená to, že jste odsouzeni opakovat minulost. Znamená to jen, že máte v sobě její hlas – a teď je jen na vás, jestli ho necháte řídit svůj život nebo mu nastavíte nové hranice.
Jak to máte? Jste jako vaše máma? A jste na to hrdí nebo naopak? Podělte se v komentáři s vaší zkušeností.
