Článek
Jmenuju se Libuška, je mi devětapadesát a poslední roky se mi v hlavě honí jedna myšlenka, kterou se bojím říct nahlas:
Co když zestárnu vedle člověka, který se vlastně ani nesnaží žít?
Když se podívám do zrcadla, vidím ženu, která se snaží. Celý život.
Starám se o sebe, cvičím, chodím na procházky, upravuju se, abych se líbila — hlavně sama sobě.
Jenže když se podívám na svého muže, vidím pravý opak:
Chlap na gauči, břicho roste, energie klesá, v ruce pořád ovladač nebo tablet.
A já někdy přemýšlím, kde se ty naše cesty rozdělily.
„Pojď se projít.“
„Zase? Vždyť jsme byli minulý týden.“
Tak nějak vypadají naše běžné dialogy.
On nechce nikam.
Já nechci jen sedět.
Cítím se vedle něj jako žena, která žije vedle někoho, kdo už vlastně jen přežívá.
Když jsme byli mladí, býval aktivnější. Jezdili jsme na kole, chodili na výlety, občas jsme si zašli zatancovat. Ale posledních deset, možná patnáct let? Jen zakonzervoval svůj životní styl: práce, televize, jídlo, spánek.
A já mezi tím zestárla — jenže jinak. Aktivně, s energií, s chutí nezakrnět.
Někdy mám pocit, jako bych vedle sebe měla dva úplně jiné světy, které se už míjejí.
Dovolená? Pro mě zážitek, pro něj trest
Milujeme moře — tedy já ano.
On miluje hotelový pokoj.
Když mu říkám:
„Pojď se projít po pláži, zapadá slunce!“
Odpoví:
„Běž, natoč mi to.“
A já jdu. Sama. Skoro jako bych byla na dovolené sama.
On nejraději sedí v restauraci a popíjí. Já chci vidět město, ochutnat místní atmosféru, zažít něco nového.
Ale čím je starší, tím víc se stáhl do sebe. Jakoby mu život stačil na 20 metrech čtverečních.
Společenský život jen díky kamarádkám
Chtěla bych chodit na koncerty, do divadla, sem tam do kina. Jednou jsem se zeptala manžela, jestli nechce jít na jazzový večer.
„Libuško, ty víš, že já na to nejsem,“ zaznělo skoro uraženě.
Kdybych čekala na něj, můj společenský život by umřel někdy kolem roku 2010.
Díky bohu za kamarádky — aktivní, veselé, plné energie. S nimi se směju, s nimi chodím ven, s nimi žiju.
A pak se vrátím domů… a tam sedí můj muž, ponořený do tabletu, jako kdybych tu ani nebyla.
Někdy mám pocit, že se starám i o jeho náladu, o jeho pohodlí, o to, aby mu nic nechybělo. Ale kdo se stará o mě?
Ten zvláštní smutek, který nevidí nikdo
Není to o tom, že bych ho neměla ráda.
Není ani zlý.
Není nevěrný.
Není agresivní.
Jen… přestal být živý.
A já vedle něj někdy cítím osamělost, která je horší než být opravdu sama. Protože sedíte vedle někoho, kdo by měl být váš partner, ale místo toho máte spolubydlícího, který nepotřebuje nic víc než Wi-Fi a večeři.
Smutné je, že když se mu snažím vysvětlit, co cítím, jen mávne rukou:
„Co blázníš, vždyť je nám dobře.“
Jenže mně už to nestačí. Nechci žít život na poloviční výkon.
Chci zestárnout jinak. A možná i jinde
Začínám si uvědomovat, že nechci být ta žena, která zhasíná kvůli tomu, že ten vedle ní už dávno sfoukl svůj plamínek.
Chci dál žít, hýbat se, smát se, cestovat, objevovat, být mezi lidmi, mít chuť se ráno nalíčit a večer se těšit na další den.
Možná některé večery přijdu domů později.
Možná si dovolím být víc sama.
Možná začnu jezdit na delší výlety i bez něj.
A možná — a to je ta nejděsivější myšlenka — jednou pochopím, že vedle sebe potřebuju někoho, kdo jde životem, ne přežívá život.
Ale zatím to nevzdávám.
Jen už nechci stárnout tak, že přestanu existovat.
Stejně jako se starám o své tělo, chci se teď začít starat o svou duši.
A ta mi říká jediné:
Žij, dokud můžeš. Nečekej na někoho, kdo nechce jít s tebou.
