Článek
„Tobě to sluší, ty máš takové ženské tvary,“ říká kamarádka, když si fotíme selfie na oslavě. Směju se, nastavím rameno a přivřu oči, abych vypadala víc sexy. Dávám na Instagram fotku s popiskem #bodypositive.
A pak večer stojím nahá v koupelně před zrcadlem a nenávidím každý svůj záhyb.
Přetvářka, kterou nikdo nevidí
Naučila jsem se hrát roli té, která má všechno pod kontrolou. Sebevědomé, vtipné ženy, co si dělá srandu sama ze sebe: „Jo, já a běh? Maximálně do lednice!“ Všichni se zasmějí. A já taky. Jenže uvnitř mě to píchne, protože vím, že ta narážka je pravdivá.
Na fotkách si vždycky stoupám dozadu, maskuju břicho taškou, šátkem, rukama. Nikdo nevidí, že se přizpůsobuju, abych nebyla „ta tlustá“ uprostřed.
Nejhorší není, co říkají ostatní
Možná by někdo řekl, že mě trápí hlavně poznámky lidí. Ty občas slyším – od cizích, od kolegů, někdy i od rodiny. Ale s tím se naučíš žít. Přeslechnout. Odfiltrovat.
Ale nejhorší je ten vnitřní hlas. Ten, co se ozývá, když si večer lehnu do postele: „Zase jsi to nezvládla. Nemáš disciplínu. Kdo by tě takhle mohl chtít?“
To je hlas, který mě ničí víc než jakýkoliv posměch.
Věčný kolotoč diet
Za svůj život jsem vyzkoušela všechno: krabičkové diety, keto, počítání kalorií, půsty. První týdny to šlo – kila mizela, lidé si všimli, chválili mě. Byla jsem šťastná.
Jenže pak přišel stres, únava, rodinná oslava. Dala jsem si dort, pak druhý a pak jsem si řekla: „Už je to stejně jedno.“ A za pár měsíců jsem byla zpátky tam, kde jsem začala. Jen unavenější, zoufalejší a s pocitem, že jsem selhala.
Ten kolotoč se opakoval tolikrát, že jsem přestala věřit, že někdy můžu vyhrát.
Zlomový okamžik
Jednoho dne, když jsem se chystala do práce, slyšela jsem svou desetiletou dceru, jak si prohlíží nohy v zrcadle a šeptá: „Mám tlustá stehna.“ Zastavila jsem se.
Bylo to jako ledová sprcha. Viděla jsem sama sebe – malou holku, která už od dětství věří, že její hodnota se měří číslem na váze. Došlo mi, že pokud nezměním svůj přístup, předám jí stejnou bolest, kterou nosím v sobě já.
A tehdy jsem pochopila: nejde jen o to, jak vypadám – jde o to, jak o sobě přemýšlím.
Co jsem se naučila
Není to příběh o tom, jak jsem zhubla třicet kilo a najednou se miluju. Pravda je složitější. Učím se. Každý den.
- Přestávám lhát sama sobě. Už neříkám, že mi to nevadí. Vadí mi to a přiznat si bolest je první krok.
- Učím se dělat malé změny. Ne diety, které slibují zázrak, ale obyčejné věci – procházku navíc, lepší spánek, víc vody.
- Začínám se dívat na jídlo jinak – ne jako na útěchu, ale jako na palivo.
- A hlavně – učím se být k sobě laskavá. I když jsem daleko od ideálu.
Pár rad pro ty, kdo to cítí podobě
- Přestaň si nalhávat, že je všechno v pořádku. Přiznat si bolest není slabost.
- Malé kroky jsou více než zázračné diety. Každý den udělej jednu věc, která ti udělá dobře.
- Nesrovnávej se s ostatními. Sociální sítě ukazují iluzi, ne realitu.
- Mluv o tom. Sdílej, svěřuj se, klidně vyhledej pomoc. Mlčení jen prohlubuje vnitřní rány.
A hlavně buď k sobě laskavá a trpělivá.
A jak to máte vy? Jste spokojení se svým tělem nebo také tiše trpíte? Sdílejte svoji zkušenost s ostatním v komentáři.
