Článek
Myslela jsem si, že práce v kanceláři je fér. Každý dostane úkol, každý udělá svou část. Výsledky se sečtou, odměny rozdělí – jednoduché, logické. Jenže realita někdy není logická.
Jsem v oboru marketingu už přes deset let. Specializuji se na kampaně, analýzy a strategie. Nikdy jsem nebyla ta, kdo by chtěla být středem pozornosti. Spíš jsem „ta, co všechno udělá a nikdo si nevšimne“.
A pak je tu ona. Kolegyňka, která se vždycky objeví přesně ve chvíli, kdy se práce stane viditelnou. Jakoby měla radar na úspěch. A hádejte, kdo slízne smetanu, aniž by se zapotil. Každopádně klobouk dolu za tento um.
Když se to začalo stávat
Prvních náznaků jsem si nevšímala. Myslela jsem si, že je to jen náhoda. Pomohla jsem s prezentací, připravila návrhy, navrhla strategii kampaně a najednou byla kolegyně ta, která stála předvedením, mluvila s úsměvem a všichni jí chválili.
„Jak to jenom udělala?“ ptala jsem se sama sebe. Tak přirozeně a jednoduše. Nikdy jsem nebyla ostražitá, nikdy jsem nepočítala body a úspěchy. Jen jsem se soustředila na kvalitu své práce. A teď jsem viděla, že někdy samotná kvalita nestačí.
První frustrace
Bylo těžké se s tím smířit. Denně jsem odvedla x hodin práce, zůstávala po večerech, vymýšlela kampaně, analyzovala data a připravovala reporty. A přesto… na oslavě úspěchu kampaně stála ona v centru pozornosti, zatímco já byla tichá a neviditelná. A to v práci rozhodně tolik času jako já netrávila.
Byla jsem naštvaná. Hněv se mísil s bezmocí. Snažila jsem se hledat logiku: „Možná to vidí vedení jinak. Možná jsou její komunikační dovednosti lepší. Možná má prostě… štěstí?“
Ale pak jsem si uvědomila něco důležitého: nešlo o štěstí. Šlo o to, že ona byla dobrá v prodeji sebe sama. Uměla ukázat svou práci světu, zatímco já očekávala, že kvalita mluví sama za sebe.
Moment, kdy to vybouchlo
Byl pátek, finální prezentace před vrcholovým vedením. Celý týden jsem se připravovala, do detailu. Můj kolega mi dokonce říkal: „Tohle bude tvoje chvíle!“
Jenže pak přišla ona. Přišla s úsměvem, otevřela prezentaci a najednou vedla většinu prezentace. Lidé se smáli jejím vtipům, přikyvovali nápadům. Moje týdny práce byly jen pozadím, které zdobilo její show.
Odcházela jsem ze zasedačky s hořkým pocitem, že všechny mé úspěchy nakonec patří jí.
Vnitřní boj
V týdnech po té prezentaci jsem procházela vnitřní krizí. Cítila jsem frustraci, zášť, občas i závist. Přemýšlela jsem, jestli mám zůstat v týmu, nebo odejít. Přemýšlela jsem, jestli je moje práce vůbec vidět. Přemýšlela jsem, jestli to všechno vůbec dává smysl.
Ale pak jsem si vzpomněla na jedno pravidlo, které mi říkala bývalá šéfka: „Nezáviďte úspěch ostatním. Naučte se ukázat svůj vlastní.“
Byla to pro mě těžká lekce, ale musela jsem ji přijmout. Musela jsem něco změnit.
Změna strategie
Rozhodla jsem se, že místo toho, abych se schovávala za perfektní práci, začnu ukazovat, co umím. Už jsem se nechtěla soustředit na kolegyni, ale hlavně na sebe. Už jsem nechtěla být v něčím stínu.
1. Prezentace výsledků – nečekala jsem, až mě někdo představí. Každý týden jsem posílala krátké shrnutí své práce celému týmu.
2. Označování úspěchů – když jsem byla součástí projektu, jasně jsem mluvila o svém podílu. Bez přehánění, jen fakta.
3. Budování viditelnosti – zapojila jsem se více do meetingů, ptala se, nabízela nápady. Už jsem se neschovávala.
A pak se stalo něco zajímavého. Najednou jsem začala být vidět. Lidé mě začali oceňovat.
Objevování vlastní síly
Zjistila jsem, že problém nikdy nebyla ona. Problém byla moje strategie. Dělala jsem skvělou práci, ale očekávala, že ji někdo „sám“ ocení. Nikdo vás ale neodmění jen za ticho a perfektní práci.
Tohle poznání mě osvobodilo. Začala jsem si opět užívat svoji práci. Vše bylo najednou jednodušší a já se cítila spokojeně a plně součástí týmu. Najednou jsem se uměla projevit.
Poučení, které si nesu dál
Dnes už vím, že být neviditelná nepomůže ani kvalitě práce, ani kariéře. Naučila jsem se, že:
- viditelnost je důležitá – umět ukázat, co děláte není arogance, ale nutnost;
- srovnávání ničí energii – místo zášti se soustřeďte na to, co můžete změnit sami;
- každý má své silné stránky – ona byla dobrá v prezentaci, já jsem silná v přípravě a strategii – teď to již ukazuji;
- úspěch není jen o smetaně – je o tom, že jste hrdí na svou práci a necháte ji zazářit.
Když se podívám zpět, vidím svou frustraci jako cennou lekci. Naučila jsem se, že ať už dělám cokoliv, nemohu kontrolovat, kdo si „slízne smetanu“. Mohu ale kontrolovat, jak moc se viditelně podílím a jak si svoji práci vychutnávám.
A někdy – jen někdy – smetanu slízne kolegyně, ale já už se nezlobím. Už vím, že si svou část udržuji, a to je mnohem víc než sladký povrch, který všichni vidí.
A co vy a vaše kolegyně? Máte nějakou, která kdy přijde k víceméně hotovému a převezme žezlo? Podělte se s námi o svou zkušenost v komentáři.
