Hlavní obsah

Všichni čekali, že se postará o nemocnou tchyni. Ona řekla ne

Foto: Canva

Tchyně potřebovala po návratu z nemocnice pomoc. Manžel už ale rozhodl, kdo ji zajistí. Když Alena odmítla, rodina jí připomněla všechno, co pro ně jeho matka kdysi udělala.

Článek

„Alena tam bude jezdit v pondělí, ve středu a v pátek,“ oznámil Pavel a připsal její jméno do kalendáře.

Alena zvedla hlavu od hrnku. Seděli u jídelního stolu společně s Pavlovou sestrou a probírali, jak zajistit péči o jejich matku po návratu z nemocnice.

„Prosím?“ zeptala se.

„K mámě. Vždycky odpoledne, po práci.“

Pavel mluvil dál, jako by jen upřesňoval čas příjezdu. Sestra Jana si zapisovala termíny a přikyvovala.

„Moment,“ přerušila je Alena. „Kdo řekl, že tam budu třikrát týdně jezdit já?“

Pavel se na ni překvapeně podíval.

„Vždyť jsme se o tom bavili.“

„Bavili jsme se o tom, že tvoje máma potřebuje pomoc. Ne že ji budu zajišťovat já.“

Jana odložila propisku.

„Tak se přece nějak domluvíme.“

Alena se podívala na kalendář. Její jméno už bylo napsané u tří odpolední.

„Ne takhle,“ odpověděla.

Pomoc, se kterou se počítalo předem

Aleně bylo šestačtyřicet. Pracovala na plný úvazek v administrativě, měla dvě děti na druhém stupni základní školy a domácnost, ve které se pořád něco řešilo.

Pavel pracoval jako technik. Nebyl člověk, který by doma nic nedělal. Nakupoval, když bylo potřeba, vozil děti na tréninky a o víkendech vařil. Jenže většinu plánování nechával na Aleně.

Ona věděla, kdy mají děti prohlídku u lékaře, kdy končí pojistka na auto a kdy je potřeba objednat školní obědy na další měsíc.

Když někdo řekl, že je potřeba něco zařídit, většinou se tím myslelo, že to zařídí Alena.

Pavlova matka Věra byla po operaci kyčle. Lékaři doporučili rehabilitaci a opatrný návrat k běžným činnostem. Nějakou dobu bude potřebovat pomoc s nákupy, vařením a úklidem.

Bydlela sama v bytě asi dvacet minut autem od nich.

Alena měla Věru ráda. Nikdy spolu neměly vyloženě špatný vztah. Občas se neshodly na výchově dětí nebo na tom, jak často se má rodina navštěvovat, ale většinou spolu vycházely dobře.

Proto ji překvapilo, že se najednou ocitla v roli člověka, který má péči automaticky převzít.

„Já přece neříkám, že máma zůstane bez pomoci,“ vysvětlovala. „Jen nechápu, proč jste rozhodli za mě.“

Pavel se zamračil.

„Protože ty to umíš nejlíp zorganizovat.“

Alena se krátce zasmála.

„Takže za trest.“

„Máma nám taky pomáhala“

Pavel položil propisku na stůl.

„Víš dobře, kolikrát nám máma pomohla, když byly děti malé.“

To byla pravda.

Věra vyzvedávala děti ze školky, když Alena nestíhala. Hlídala je během prázdnin, když oba rodiče pracovali. Když měl jejich mladší syn zápal plic a Alena už nemohla zůstat doma, Věra přijela a několik dní se o něj starala.

Nikdy za to nic nechtěla.

„Já vím,“ odpověděla Alena.

„Tak teď je řada na nás.“

„Na nás, Pavle. Ne na mně.“

Pavel si povzdechl.

„Já tam budu jezdit v sobotu. Jana v neděli. Jenže přes týden máme oba práci.“

Alena se na něj podívala.

„Já taky.“

„Ale ty končíš dřív.“

„O půl hodiny.“

„A máš to blíž.“

„O deset minut.“

Jana se pokusila rozhovor uklidnit.

„Můžeme to nějak prostřídat.“

Jenže když začali skutečně rozepisovat jednotlivé dny, vyšlo najevo, že Pavel počítá s jednou sobotou týdně, Jana s nedělí a telefonáty podle potřeby.

Alena měla zajistit tři pracovní odpoledne.

„Takže vy dva máte každý jeden den, já tři,“ shrnula.

„Ty to bereš jako soutěž,“ namítl Pavel.

„Ne. Jen počítám.“

Když je někdo spolehlivý, dostane další úkol

Následující den našla Alena na kuchyňské lince vytištěný rozpis.

Pondělí: Alena – nákup, oběd, léky.

Středa: Alena – úklid, prádlo.

Pátek: Alena – nákup, kontrola zásob.

Pavel přidal i poznámku, že by bylo dobré připravovat matce jídlo na víkend.

Alena papír chvíli držela v ruce.

Večer se zeptala, proč ho vytiskl.

„Abychom v tom měli pořádek.“

„Ale já jsem s tím nesouhlasila.“

„Myslel jsem, že tě to přejde.“

Ta věta ji zasáhla víc než celý rozpis.

„Co mě přejde?“

„Že se naštveš. Vždyť víš, že máma potřebuje pomoc.“

Alena si sedla a otevřela vlastní kalendář.

Ukázala mu pracovní schůzky, třídní schůzky, zubaře, dětský trénink a termín, kdy musí vyzvednout opravené auto.

„Tohle všechno je taky potřeba zařídit.“

Pavel se podíval na obrazovku.

„Něco z toho můžu udělat já.“

„To bys mohl.“

„Tak proč mi to neřekneš?“

Alena se na něj dlouze zadívala.

„Protože já taky nechci pořád někomu říkat, co má dělat.“

Sestra, která měla také své důvody

Jana pracovala jako zdravotní sestra na směny. Měla dospívající dceru a manžela, který býval často pracovně mimo domov.

Když jí Alena zavolala, nezněla překvapeně.

„Pavel mi říkal, že s tím máš problém.“

„Nemám problém s pomocí. Mám problém s tím, že jste mi naplánovali týden.“

Jana chvíli mlčela.

„Já vím, že to nebylo fér.“

Alenu to překvapilo.

„Tak proč jste to udělali?“

„Protože jsme potřebovali rychle něco vymyslet. Máma má jít domů za pár dní a já už nevím, co mám řešit dřív.“

Pak Jana začala vyjmenovávat své směny, péči o dceru a starosti s manželem, který měl být další měsíc téměř pořád pryč.

Alena poslouchala. Poprvé ji napadlo, že Jana možná není pohodlná. Jen je stejně unavená jako ona.

„Takže jsme obě v situaci, kdy už toho máme moc,“ řekla.

„Asi jo.“

„Jenže vy jste si řekli, že já to nějak zvládnu.“

Jana tiše přiznala:

„Ano.“

Bylo to nepříjemné, ale alespoň poprvé někdo pojmenoval, co se vlastně stalo.

Co vlastně chce nemocná matka?

Věra se o rodinném sporu dozvěděla až při Alenině návštěvě v nemocnici.

Seděla na posteli, vedle sebe berle a na stolku rozečtenou knihu.

„Pavel říkal, že budeš jezdit třikrát týdně,“ poznamenala.

Alena se zarazila.

„To říkal?“

„Ano. Ale taky říkal, že se ti do toho nechce.“

Alena chvíli hledala slova.

„Nejde o to, že bych ti nechtěla pomoct. Jen nemůžu být všude.“

Věra přikývla.

„Já taky nechci, abyste se kvůli mně hádali.“

„To není tvoje vina.“

„Možná ne. Ale já budu ta, ke které budete jezdit s pocitem povinnosti.“

Alena si sedla vedle postele.

Věra jí vysvětlila, že se bojí návratu domů. Nechtěla být sama, když si ještě nebude jistá při chůzi. Zároveň ale nechtěla, aby se u ní každý den střídali příbuzní, kteří budou spěchat zpátky ke svým povinnostem.

„Radši bych měla někoho, kdo mi pomůže profesionálně,“ řekla. „A vy byste za mnou chodili na návštěvu.“

„To by ale něco stálo.“

„Já vím. Něco našetřeno mám. A třeba by šlo domluvit pomoc jen na určité dny.“

Alena si uvědomila, že všichni řešili, kdo bude Věře pomáhat, ale nikdo se jí pořádně nezeptal, jakou pomoc vlastně chce.

„A víš,“ dodala Věra, „když jsem vám hlídala děti, dělala jsem to ráda. Ne proto, abyste mi to jednou spláceli.“

Alena se usmála.

Poprvé za několik dní měla pocit, že někdo rozumí tomu, co se snaží vysvětlit.

„Nemůžu být řešením každého problému“

Pavel čekal na Alenu před nemocnicí. Cestou domů se jí zeptal, jak se matka cítí.

„Má strach, ale těší se domů.“

„Tak vidíš, že potřebuje, abychom jí pomohli.“

„Ano. Jen ne tak, jak sis to naplánoval.“

Pavel sevřel volant.

„Já už vážně nevím, co ode mě chceš.“

Alena se na něj podívala.

„Chci, abys pochopil, že tvoji mámu neodmítám.“

„Tak proč je kolem toho tolik řečí?“

„Protože nemůžu být řešením každého problému v naší rodině.“

Pavel mlčel.

„Když něco potřebují děti, řeším to já. Když se něco pokazí doma, organizuju opravu. Když někdo potřebuje pomoc, automaticky se předpokládá, že si najdu čas. A teď jste mi bez zeptání přidali další tři odpoledne.“

„Ale já ti přece pomáhám.“

„Já vím. Jenže pomoc není totéž jako odpovědnost.“

Pavel chvíli přemýšlel.

„Takže chceš, abych se o mámu staral já.“

„Chci, abychom se o ni postarali společně. A aby se nikdo z nás nemusel tvářit, že má neomezený čas.“

Rozpis, ve kterém konečně byli všichni

O dva dny později se znovu sešli u stolu. Tentokrát začali jinak.

Nejdřív si zavolali s Věrou a zeptali se, s čím skutečně potřebuje pomoci.

Potom si každý řekl, co zvládne.

Pavel slíbil, že zajistí nákupy a bude s matkou řešit možnosti placené pomoci. Jana nabídla doprovod k některým kontrolám a návštěvy podle směn.

Alena souhlasila s jednou pravidelnou návštěvou týdně a občasným nákupem, když pojede kolem.

Zůstaly dny, které zatím nikdo neměl pokryté. Pavel si poznamenal, že zjistí, jaké služby jsou v okolí dostupné a kolik by stály.

Tentokrát ale nikdo automaticky nenapsal Alenino jméno do prázdného políčka.

„Myslel jsem, že to prostě zvládneš,“ řekl Pavel, když Jana odešla.

Alena se na něj podívala.

„Já bych to asi zvládla.“

„Tak proč…“

„Protože to, že něco zvládnu, ještě neznamená, že to musím dělat.“

Pavel přikývl. Nebylo jisté, že se odteď všechno změní. Některé staré návyky se nedají přepsat během jednoho večera.

Ale když si příště sedli nad kalendář, Pavel už nezačal otázkou, kdy má Alena čas.

Začal tím, co může udělat sám.

Je podle vás péče o nemocné rodiče partnera samozřejmou součástí manželství, nebo by měla být vždy dobrovolná?

Anketa

Měla by se snacha podílet na péči o nemocnou tchyni, která rodině v minulosti pomáhala?
Ano. Rodina by si měla pomáhat a dřívější péči oplácet.
0 %
Ano, ale dobrovolně. Nikdo by neměl rozhodovat o jejím čase bez jejího souhlasu.
0 %
Ne automaticky. Hlavní odpovědnost mají vlastní děti nemocné matky.
0 %
Celkem hlasovalo 0 čtenářů.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz