Článek
Nejsem typ člověka, který střílí stížnosti od boku a pro jistotu na všechno. Než jsem tedy napsala tento článek, pustila jsem se do vlastního malého výzkumu. Metodika byla prostá: skoro dva roky dojíždím z Říčan do Prahy a posledních několik týdnů se při tom dívám do záchoda. Ano, člověk si umí cestu do práce zpestřit různě.
Na začátku mého dojíždění jsem problém v takovém rozsahu nezaznamenala. Něco se podle mého subjektivního dojmu změnilo až v poslední době, řekněme několik měsíců. Sem tam jsem zaznamenala onu cedulku, ale ještě mi to nepřišlo divné. Sama toalety ve vlacích, asi jako všichni, raději nepoužiju, ale také už jsem párkrát byla moc ráda, že tam jsou. Poprvé jsem si toho pořádně všimla kvůli mamince s asi šestiletým chlapečkem. Zoufale mu vysvětlovala, že už musí vydržet, do Říčan jsou jen dvě stanice a vystoupit nemohou, protože potřebuje stihnout školku pro mladšího sourozence.
Napadlo mě, že problém vyřešíme logisticky. Maminka byla obložená těžkými taškami, toaleta v našem voze byla označená jako nepoužitelná, a tak jsem nabídla, že chlapečka vezmu do vedlejšího vagónu místo ní, aby si nemusela v zoufale přeplněném vlaku razit cestu coby buldozer taškou s vajíčky. Maminka zavrtěla hlavou. „Jedeme z Horních Počernic a je to stejné v celém vlaku.“
Nakonec jsme zkusili nejbližší toaletu. Navzdory ceduli šla otevřít, byla čistá, voda tekla a chlapeček si bez problémů odskočil. Maminka byla pochopitelně naštvaná a vyslovila domněnku, že se možná nikomu nechce toalety uklízet. Tak jednoduchý závěr jsem ale dělat nechtěla.
Začala jsem proto hledat, co k podobným případům říkají samotné dráhy. Narazila jsem na vysvětlení v podobě mimořádných událostí nebo znečištění toalety. Některé články byly nové, některé starší, takže je jasné, že problém existuje již delší dobu, jen, jak jsem psala, já osobně mám pocit, že v poslední době je na mé trase ještě patrnější, než kdy dříve. Dobře, znečištění. Lidé jsou holt někdy „prasátka“. Jenže ta chlapečkova toaleta byla čistá (nebo prostě stejná, jako vždycky) a fungovala. Samozřejmě nelze vyloučit nějakou mimořádnou událost, kvůli níž se například nestihlo včas zajistit čištění a vyprázdnění nádrží, a uzavření tak bylo preventivní, aby nedošlo k ošklivé a páchnoucí katastrofě. Jenže od té doby, už několik týdnů, se dívám pokaždé, když jedu. Tedy skoro denně. Člověk aspoň nesedí ve vlaku jako pecka.
A můj soukromý statistický ústav zatím hlásí nepříjemná čísla. Minimálně jednu toaletu označenou jako nepoužitelnou najdu prakticky v každém druhém vlaku, kterým jedu, a uzavření více toalet v jednom vlaku také není úplně zřídkavé. Extrém v podobě celého vlaku jako u chlapečka častý není, ale i s tím jsem se za těch několik týdnů setkala znovu. Někdy jde jít i dovnitř, příčina byla párkrát zjevná, ale vícekrát ne - uznávám ale, že do detailů netestuji, nechci působit jako problémový cestující, co leze, kam nemá, a dělá, co se nesmí.
„Mimořádná událost“ samozřejmě může vysvětlit jednotlivý případ. Jenže pokud se z mimořádnosti stává něco, s čím se člověk setkává obden, začne být člověku trochu podezřelé, že je těch mimořádností nějak podezřele mnoho. A také mi není jasné, proč najednou těch cedulek nějak přibylo.
Namítnout lze samozřejmě to, že příměstské vlaky jsou tak trochu autobusy na kolejích a autobusy také toalety nemají. To je fér. Jenže některé příměstské spoje jedou docela dlouho. Můj vlak ze Strančic do Lysé nad Labem například zvládne cestu za hodinu a dvacet minut. Zhruba čtyřicet minut pak trvá cesta ze Strančic do Prahy, což už není úplně krátká projížďka kolem domu. A mnoho seniorů, žen nebo cestujících s dětmi si z alternativy vlak a autobus vybere právě vlak, třebaže cesta bývá někdy i delší a dražší - právě kvůli toaletám.
A pak je tu ještě jeden detail: vlaky občas zastaví někde v polích. A tam někdy stojí. A stojí. A člověk v takové chvíli začne toaletu ve vlaku vnímat jako docela sympatický vynález.
Když už tam tedy toalety jsou, připadá mi docela rozumné očekávat, že budou také použitelné. Mimořádnou událost nebo skutečně znečištěný záchod člověk pochopí. Pokud se ale mimořádnost začíná opakovat téměř obden a dříve tomu tak nebylo, začíná se z toho stávat spíše, jak by řekl jeden můj kamarád, parodická „smutková tragédie“. Až na to, že pro někoho, komu je šest, se může rychle proměnit ve skutečnou, protože v počuraných gatích se domů kolem venku si hrajících kámošů plížit nechcete.
Zdroje:
https://www.prazskypatriot.cz/jen-pro-otrle-toalety-ve-vlacich-cityelefant-byvaji-ve-spatnem-stavu-nebo-rovnou-zavrene/
https://www.metro.cz/spolecnost/wc-mimo-provoz-ve-vlacich-zamrzaji-zachody.A170205_122702_metro-region_jsk
