Článek
Sedm ježků ze záchranné stanice se v sobotu vracelo do přírody v říčanské Ořechovce. Vypravili jsme se za nimi na kole i přes podzimní déšť. Nechyběl sběr ořechů, zajímavosti ze života ježků ani nečekaná nebezpečná situace, za kterou tak úplně nikdo nemohl a kterou jsme zachytili na video.
Když jsme se v sobotu se synem chystali na vypouštění zachráněných ježků do přírody, počasí nám zrovna nepřálo. Pršelo, bylo sychravo a představa čtyř kilometrů na kole podzimními Říčany se zpočátku nejevila jako nejlepší nápad. Ale autem se mi fakt nechtělo, pěšky bychom to už nestihli a ježci se nevypouštějí každý den, a tak jsme zabalili termosku s čajem, oblékli bundy a vyrazili. Nakonec to byla docela krásná cesta. Mokré listí, zamlžené ulice, stromy v podzimních barvách a ten zvláštní klid, který nastane, když se většina lidí před deštěm raději schová. Navíc jsme měli dobrý důvod k výletu. V ořechové aleji u Srnčího rybníka totiž Muzeum Říčany pořádalo ve spolupráci se Záchrannou stanicí Vlašim návrat několika malých pacientů do volné přírody.
Na místě jsme zjistili, že nejsme zdaleka jediní, koho déšť neodradil. Dorazila docela slušná společnost rodičů s dětmi, především těmi menšími. Pod stromy byla připravena naučná stezka s otázkami a zajímavostmi ze života ježků. Syn se pustil do vyplňování úkolů, za které nakonec získal pěknou záložku, já jsem mezitím studovala informační cedule. A protože jsme byli v ořechové aleji, odnesli jsme si také několik ořechů. Vlastně docela výhodná výprava.
Dva druhy ježků a ani jeden nenosí jablka
Dozvěděli jsme se mimo jiné, že v České republice žijí dva druhy ježků: západní a východní. Rozlišit je lze například podle zbarvení spodní části těla. „Ježek západní má na obličeji typické tmavé pruhy připomínající brýle a světlejší břicho, zatímco ježek východní mívá tmavší hlavu a nápadnou bílou skvrnu na hrudi. Samozřejmě, pokud se vám podaří ježka přesvědčit, aby vám tyto části ukázal. Což není úplně běžná situace.
Oba druhy jsme měli možnost vidět také při vypouštění. A oba mají společného ještě něco: přes všechnu snahu ilustrátorů dětských knížek si na bodlinách nenosí jablíčka ani hrušky. Jsou to převážně lovci bezobratlých živočichů. Pochutnají si na broucích, housenkách, larvách, žížalách a dalších drobných tvorech. Ovoce může být nanejvýš příležitostným doplňkem, nikoli základem jídelníčku. Při hledání potravy spoléhají především na svůj výborný čich a sluch. Oči jim slouží podstatně méně. Ostatně, kdo někdy pozoroval ježka, jak zuřivě rejdí čumáčkem mezi listím, ví, že jeho nos má práce až nad hlavu. Zajímavé je také jejich dorozumívání. Ježci funí, chrochtají, při ohrožení syčí a mláďata dokážou pronikavě pískat. Ne každé hlasité funění tedy znamená nemoc. Pokud však ježek špatně dýchá, sípe, hubne nebo působí zesláble, může potřebovat odbornou pomoc.
Sedm malých pacientů se vrací domů
Ježci se toho odpoledne vraceli na svobodu postupně, zhruba po půlhodině. Celkem jich organizátoři vypustili sedm. My jsme se dočkali předposlední trojice, kterou chovatelka přinesla v přepravce. Všichni tři se do záchranné stanice dostali ještě jako mláďata, kde o ně odborníci pečovali, dokud nebyli připraveni na samostatný život.
Nejdřív jsme si je mohli pořádně prohlédnout. Z přepravky vykukovaly zvědavé čumáčky, ježci se mezi sebou trochu přetlačovali a evidentně netušili, jak velká událost se kolem nich právě odehrává. V náručí chovatelky vypadali jako tři malé pichlavé bochánky. Pak přišel okamžik svobody.
První dva ježci se rozběhli do trávy a listí docela svižně. Žádné dlouhé loučení, žádné nostalgické ohlížení po přepravce. Prostě hurá do světa. Třetí měl na věc trochu jiný názor. Stočený do klubíčka zůstal na místě a vypadal, že by si raději ještě zdříml. Chovatelka nás ujistila, že pokud by se mu do samostatného života nechtělo ani později, pracovníci záchranné stanice se o něj postarají.
Jeden z jeho aktivnějších kolegů ovšem málem absolvoval návrat do přírody podstatně kratší, než bylo v plánu. Při pobíhání malých návštěvníků se ocitl nebezpečně blízko dětské boty. Na videu je vidět, jak málo chybělo k neštěstí. Naštěstí všechno dobře dopadlo. Podobné situace se při akcích s malými dětmi mohou stát během vteřiny. Možná by příště pomohl jednoduchý provázek vymezující prostor pro vypouštění, aby měli ježci několik prvních metrů jen pro sebe. Děti by o podívanou nepřišly a čerstvě propuštění pacienti by měli o jednu starost méně.
Kdy ježka zachránit a kdy ho raději nechat být?
Právě podzim je obdobím, kdy lidé nacházejí malé ježky a přemýšlejí, zda jim mají pomoci. Někdy je pomoc skutečně nezbytná. Jindy ovšem může dobře míněná záchrana znamenat, že zdravému zvířeti zbytečně překazíme přípravu na zimu.
Záchranné stanice proto upozorňují, že už dávno neplatí jednoduché pravidlo, podle kterého se má každý ježek pod určitou hmotností automaticky odnést domů. Záleží na roční době, počasí, zdravotním stavu i okolnostech nálezu. Zdravé podzimní mládě může mít ještě dost času, aby se vykrmilo samo.
Jiná situace nastává, když je ježek zraněný, apatický, prochladlý, napadený mušími larvami nebo leží bezvládně na otevřeném místě. Pomoc potřebují také velmi malá osiřelá mláďata a zvířata uvězněná v sítích, výkopech či jiných pastech.
Nejlepší první krok je zavolat nejbližší záchrannou stanici a popsat nález. Odborníci poradí, zda je potřeba ježka odchytit, nebo mu bude lépe venku. Kontakty pro celou republiku nabízí Národní síť záchranných stanic. Využít lze také centrální dispečink na čísle 774 155 155, který funguje denně od 7 do 22 hodin.
A pokud chcete ježkům pomoci přímo na zahradě? Nechte jim klidný kout s listím a větvemi, kde mohou najít úkryt. V období nedostatku potravy jim lze nabídnout kvalitní masové kočičí krmivo a čerstvou vodu. Rozhodně však ne kravské mléko, které jim může způsobit vážné zažívací potíže. A pozor také při podzimním úklidu zahrady. Hromada listí nebo větví může být něčí zimní ložnice.
Cestou domů už jsme na ježky mysleli jinak
Když jsme se rozloučili s organizátory, čekala nás ještě cesta domů. Tentokrát jsme zvolili lesní trasu po Cestě kocoura Mikeše. Podzimní les byl nádherný, mokré listí zářilo všemi odstíny žluté a hnědé a déšť už nám příliš nevadil. Jen na kluzkých místech jsme museli být s koly opatrní. Pád do bláta by byl poněkud nedůstojným zakončením tak povedeného odpoledne.
Doma jsme si konečně dali pořádný horký čaj a prohlédli natočená videa. A já si znovu uvědomila, jak málo vlastně o těchhle nenápadných sousedech víme. Potkáváme je na zahradách, občas jim necháme něco k snědku a většinou si na ně vzpomeneme až na podzim, když začnou hledat místo k přezimování.
Sedm malých ježků dnes dostalo druhou šanci. Snad jim vydrží až do jara. A nám zůstala krásná vzpomínka na deštivou sobotu, sáček nasbíraných ořechů a vědomí, že někdy stojí za to vytáhnout kolo i za počasí, kdy by člověk nejraději zůstal doma.
ZDROJE:
