Článek
Vstoupila jsem dovnitř a hned mě ovanula vůně čerstvě umleté kávy. Vzduch byl prosycený teplem, lidé kolem si povídali, občas se někdo zasmál. Vybrala jsem si stolek u okna, odkud bylo vidět na ulici, kde se lidé schovávali do kabátů a spěchali domů. Bylo to přesně to, co jsem potřebovala. Ticho mezi cizími hlasy, horký hrnek mezi dlaněmi a pocit, že na chvíli nemusím být nikým. Jen sama sebou.
Servírka přišla po chvíli. Mladá, upravená, s výrazem, který dával tušit, že má za sebou dlouhý den. Usmála jsem se, protože tak to dělám vždycky, i když druhý člověk úsměv neopětuje. Objednala jsem si cappuccino a kousek dortu, který ležel ve vitríně, posypaný kakaem. Jenže v ten moment se její výraz změnil. Změřila si mě pohledem od hlavy až k patě a řekla něco, co mi vyrazilo dech.
„Tenhle dort je docela kalorický, víte o tom?“
Neřekla to se smíchem, ani žertem. Řekla to tak, že jsem ztuhla. Její pohled mi zůstal na těle o zlomek vteřiny déle, než by měl. A mně se udělalo trapně. V jednu chvíli jsem byla dospělá žena, která si šla dopřát chvilku radosti. V tu druhou jsem se cítila, jako kdybych udělala něco špatně. Jako kdybych si ten dort neměla dovolit.
Zasmála jsem se rozpačitě, ale uvnitř to píchlo. „To nevadí,“ řekla jsem tiše. „Dám si ho i tak.“ A ona jen přikývla, zapsala si objednávku a odešla. Zůstala jsem tam sedět s prázdnýma rukama, s pohledem zabořeným do vitríny, kde se na mě ten dort pořád díval. Najednou už nevypadal tak lákavě. Najednou jsem přemýšlela, kolik kalorií asi má, kolik z nich bych měla „vyběhat“, kolik dní bych si pak měla odpírat něco jiného.
Čekala jsem, až mi přinese objednávku, a cítila, jak se mi v hrudi usazuje něco těžkého. Možná by to pro někoho byla banalita. Jedna věta. Ale víte, jak to bývá, některé věty zůstanou v hlavě mnohem déle, než by měly.
Když přede mě postavila šálek a talířek, poděkovala jsem. Ona se otočila a šla obsloužit další stůl, jako by se nic nestalo. A já tam seděla a zírala na ten dort, který měl být odměnou za náročný den. Jenže místo radosti jsem cítila stud.
V hlavě se mi rozběhl kolotoč myšlenek. Vzpomněla jsem si, jak mi kdysi na střední jedna spolužačka řekla, že mám „kulatý tvářičky“. Jak jsem po porodu poslouchala od známých, že „to bříško jednou zmizí“. Jak jsem si před rokem v kabince zkoušela šaty a slyšela vedle dvě slečny, jak se smějí, že „v tomhle bych vypadala jako sud“.
A teď tu sedím, o deset let později, s kouskem dortu a mám pocit, že se nic nezměnilo.
Přemýšlela jsem, proč to ta servírka řekla. Možná to nemyslela zle. Možná jen opakovala něco, co sama často slyší. Možná se jí zdálo, že tím „pomáhá“. Ale právě v tom je ten problém, jak snadno se dnes lidé dotknou druhého, aniž by si to uvědomili. Jak často soudíme, aniž bychom znali příběh.
Já sama jsem si prošla obdobím, kdy jsem se nenáviděla za každý gram navíc. Kdy jsem zkoušela všechny možné diety, kdy jsem se přistihla, že si dávám salát, i když mám chuť na teplé jídlo. Kdy jsem věřila, že hodnota člověka se měří velikostí kalhot. Trvalo mi roky, než jsem si dovolila jíst bez výčitek. Než jsem pochopila, že tělo není vizitka pro okolí, ale domov pro mě samotnou.
A pak přijde jedna cizí žena, řekne jednu větu, a všechny ty roky práce se rozpadnou jako domeček z karet.
Seděla jsem tam asi hodinu. Pomalu jsem pila kávu, která mi mezitím vychladla, a snažila se přemluvit sama sebe, že to nic nebylo. Že to nemá cenu řešit. Ale přesto mě to bolelo. Protože v té větě nebyl jen komentář k jídlu. Byla v ní zrcadlená celá ta společenská posedlost vzhledem, dokonalostí, filtrem na Instagramu. A taky tlak na ženy, aby byly vždycky hezké, štíhlé, milé, ale hlavně aby si nebraly moc místa. Ani fyzicky, ani hlasem.
Nakonec jsem ten dort dojíst nedokázala. Zaplatila jsem a odešla. Venku jsem si zapnula kabát, a když jsem se podívala do výlohy, uviděla jsem svůj odraz. Na chvíli jsem se zastavila. Stála přede mnou žena, která se snaží mít všechno pod kontrolou, ale kterou pořád dokáže rozhodit cizí poznámka.
Šla jsem dál, mezi lidmi, co spěchali domů. A došlo mi, že to celé není o jednom dortu ani o jedné servírce. Je to o tom, jak často dovolujeme, aby nám někdo vzal radost z obyčejných věcí. O tom, jak se omlouváme za to, že jsme takoví, jací jsme.
Doma jsem si uvařila další kávu. Bez obsluhy, bez komentářů. Sedla jsem si k oknu, otevřela knihu a tentokrát jsem si ten okamžik opravdu vychutnala. Protože možná právě to je to nejdůležitější. Nevzít si od nikoho chuť na vlastní život, ať už má jakoukoli příchuť.
