Článek
Recept, který měl potěšit
Miluju pečení. Je to můj malý rituál, když mám volno, pustím si rádio, připravím si suroviny a peču. Nejraději dělám švestkový koláč s drobenkou podle receptu po babičce. Těsto kypré, voňavé, drobenka křehká tak akorát. Když se peče, celý byt voní, jako by se čas vrátil o pár let zpátky.
Jednoho dne, když jsem nesla plech koláče k oknu, aby vychladl, zahlédla mě sousedka z naproti. Byla to ta nová, co se přistěhovala asi před půl rokem. Usmála se, pochválila, že to krásně voní, a zeptala se, jestli bych jí neřekla recept. Bez váhání jsem kývla. Vždyť proč ne, o koláč se přece člověk podělit může.
Sdílená radost
Napsala jsem jí recept na lísteček, přesně tak, jak ho kdysi psala babička mně. S odměřováním „od oka“, s drobnými poznámkami v závorce, třeba že drobenku je lepší dělat studenýma rukama. Sousedka mi děkovala a říkala, že hned o víkendu to zkusí.
Upřímně, měla jsem z toho dobrý pocit. Měla jsem radost, že můj recept bude žít dál. Že někdo další pozná tu chuť, kterou mám tolik ráda. Že se třeba i u ní doma rozezní ta známá vůně.
Pochvala, která zabolela
O pár dní později jsem šla po schodech a na nástěnce zahlédla pozvánku, sousedské posezení na dvoře. Prý že každý může přinést něco dobrého. Řekla jsem si, že upeču právě ten koláč, jako malý dárek pro všechny.
Jenže když jsem dorazila, překvapení mě úplně vyvedlo z míry. Na stole stál koláč, přesně ten můj. Stejná drobenka, stejné těsto, dokonce i stejný tvar plechu. A vedle něj stálo jméno sousedky. Lidé ji chválili, ptali se, jaký má recept, a ona se jen smála, že je to její vlastní specialita.
Stála jsem tam s talířem svého koláče v rukou a cítila, jak se mi hrne horko do tváří. Nešlo o ten koláč, ale o ten pocit. Že si někdo přisvojil něco, co pro mě mělo význam. Nejen recept, ale kus mého dětství, babiččiny kuchyně, vzpomínek.
Mlčení místo omluvy
Dlouho jsem přemýšlela, jestli jí to říct. Nakonec jsem se rozhodla to nechat být. Věřila jsem, že třeba zmíní, odkud recept má. Že se alespoň na chodbě zmíní, že se povedl, že děkuje. Ale nic. Když jsme se potkaly, jen se usmála a zeptala, jestli jsem taky ochutnala „její koláč“.
V tu chvíli jsem ztratila řeč. Jen jsem přikývla a odešla. Možná to zní přecitlivěle, ale zabolelo to. Ten recept pro mě byl něco víc než jen seznam ingrediencí.
Když se laskavost nevrátí
Časem jsem zjistila, že si ten koláč oblíbili i další sousedé. Dokonce ho jednou přinesla i na komunitní trh, kde se chlubila, že ho peče už roky a že má odhad v ruce. Někdy jsem si říkala, jestli to myslí vážně, nebo jestli jen zapomněla, odkud ho má. Ale když jsem ji viděla, jak se na ty pochvaly usmívá, pochopila jsem, že děkovat už asi neplánuje.
Přestala jsem péct tak často. Ne proto, že bych se zlobila, ale protože mě to zklamalo. Něco, co mě dřív těšilo, najednou ztratilo kouzlo. Cítila jsem, že moje snaha, moje malá radost, byla zneužitá. A že to, co jsem brala jako přátelské gesto, se změnilo v soutěž.
Obyčejné děkuju
Dnes už bych ten recept nikomu cizímu nedala. Možná to zní tvrdě, ale člověk se učí. Dřív jsem věřila, že když se s někým podělím o něco hezkého, vrátí mi to aspoň úsměvem nebo poděkováním. Jenže realita je jiná.
Na druhou stranu, možná ten koláč někde udělá radost jiným. Možná o mně nikdo nebude vědět, ale vůně skořice a máslové drobenky se bude dál šířit. A třeba to stačí.
Ale když teď peču, dělám to jen pro sebe. Zavřu se doma, pustím si hudbu a vzpomenu si na babičku. A i když ten recept už není jen můj, ten pocit domova mi nikdo nevezme.
