Článek
Jenže už při příjezdu jsem zjistil, že nás nečeká odpočinek, ale takzvané pracovní prázdniny. Přijeli jsme odpoledne, s taškami v rukou, připraveni na dny klidu. Vždyť co jiného si člověk představí pod slovem chalupa, než houpací síť, knížku, společné večeře a večery u ohně.
Jenže sotva jsme zaparkovali a vybalili, švagr se objevil s lopatou v ruce a hned mezi řečí naznačil, že je potřeba pomoct s pár drobnostmi. Myslel jsem, že to bude něco rychlého, třeba přinést dřevo, ale ukázalo se, že se tu rozjela větší akce. Zateplení celé stodoly, oprava plotu a ještě natírání všech oken. A protože prý „když už jste tu, aspoň se zabavíte“, nebylo cesty zpátky.
Děti mezitím zmizely na zahradě a já se ocitl v montérkách, které mi švagr podal s úsměvem, jako by mi dělal laskavost. Partnerka si to s tetou zamířila do kuchyně, kde se prý taky hodí pomoc. Nikdo se nás vlastně neptal, jestli máme chuť dělat. Prostě se předpokládalo, že když už jsme přijeli, přiložíme ruku k dílu. A protože nechcete hned působit jako lenoch nebo nevděčník, vezmete do ruky kladivo a jdete na to.
Začalo to plotem. Původně jsem si myslel, že jen vyměníme pár laťek. Nakonec to byla celá výměna, protože dřevo bylo shnilé. Slunce pražilo, tričko jsem měl během chvilky propocené a ruce od třísek. Kolem pobíhaly děti a nadšeně hlásily, že je to skvělé, protože ony mají prázdniny a my dospělí „jen trochu makáme“. Jejich smích mi moc nepřidal. Do večera jsem měl pocit, že jsem odpracoval celou směnu na stavbě, a to jsme byli teprve první den.
Druhý den se rozjel maraton pokračujících oprav. Sotva jsme dosnídali, už na mě čekaly kyblíky s barvou a štětce. Okenice a rámy na celé chalupě, co dům dal. Natíral jsem s pocitem, že to snad nikdy neskončí, a když jsem si dovolil na chvíli odpočinout, slyšel jsem, jak švagr mezi řečí poznamenává, že práce nepočká. Zatímco já jsem si představoval lázeňskou proceduru, masáž a klid, realita byla natírání, ohýbání zad a věčný zápach fermeže.
Nejvíc mě ale zarazilo, jak se to celé tvářilo jako samozřejmost. Nikdo neřekl: „Hele, můžete pomoct, ale jestli nechcete, tak nic.“ Ne, byla to povinnost, daná jen tím, že jsme přijeli. A když jsem se zkusil zmínit, že jsme původně chtěli dovolenou, bylo mi řečeno, že právě tohle je nejlepší dovolená. Čerstvý vzduch, fyzická práce, rodinná pohoda. V tu chvíli jsem si připadal spíš jako levná pracovní síla než jako host.
Třetí den jsem si uvědomil, že jestli to tak půjde dál, odjedeme z chalupy víc unavení, než jsme přijeli. Partnerka se snažila brát to sportovně, ale večer jsme si spolu pošeptali, že tohle jsme si opravdu nepředstavovali. Nikomu jsme nic neřekli, protože nechcete kazit náladu, a tak jsme dál dělali, co se po nás chtělo. Děti si mezitím užívaly, běhaly, hrály si se zvířaty a na jejich úsměvech bylo vidět, že ony si dovolenou užívají naplno. O to těžší bylo jim říct, že už máme dost a chceme domů.
Když jsme odjížděli, měl jsem ruce plné puchýřů, bolavá záda a hlavu plnou myšlenek, jak to celé vlastně bylo. Na jednu stranu, něco se udělalo, pomohli jsme a chalupa díky tomu zase vypadá líp. Ale na druhou stranu jsme přijeli odpočívat a místo toho jsme dřeli. Nikdo se nezeptal, jestli to tak chceme. Bylo to bráno jako hotová věc. A já si říkám: je to normální? Přijede člověk na návštěvu, těší se na pár dní klidu, a místo toho ho čeká nucená brigáda?
Možná se to dá vzít s nadhledem, možná se jednou zasměju a budu to brát jako historku, kterou budu vyprávět. Ale teď, když si na to vzpomenu, převládá spíš pocit, že jsme se nechali napálit. Děti sice rozhodly, že chtějí na chalupu, ale příště si to ještě jednou rozmyslíme. Protože dovolená má být odpočinek, ne pracovní prázdniny.
