Článek
Měli jsme v plánu lázně. Klid, procedury, procházky. A taky samozřejmě jídlo. Protože kdo byl někdy v lázních, ví, že jídlo je polovina zážitku. A možná i víc než polovina. Hned první den nás posadili ke stolu s výhledem do zahrady, kde se na obloze líně protahovaly holubi a na stole přistála snídaně jako z učebnice. Čerstvé housky, máslo, vajíčka, tři druhy sýrů, paštika, zelenina, a na závěr sladký rohlíček. „A to je jen začátek,“ mrkla servírka, která nás podle náramku na ruce okamžitě zařadila do kategorie „rekreanti s plnou penzí“. Nechala jsem si nalít kávu a zhluboka se nadechla. Vonělo to jako prázdniny.
V poledne přišel výběr ze tří jídel. S předkrmem. A s moučníkem. Jako by nás chtěli rovnou zneškodnit. Dala jsem si „něco lehkého“ – kuřecí vývar a zeleninové rizoto. A dortík. Jen tak. Na chuť. Pro radost. Vždyť jsme v lázních.
Odpoledne jsme šli na procedury. Parafín na ruce, uhličitá koupel, zábal. Pak krátká procházka po kolonádě, láhev minerálky, a u fontány už mě trochu tlačil pásek na hodinkách. Nepřikládala jsem tomu váhu. Možná zadržuju vodu. Možná je to tlakem. Možná je to tím, že se člověk na dovolené vždycky nějak nafoukne. To se srovná. Večeře byla lehká – jen hovězí na víně s bramborovou kaší a domácí bábovka. A pak už jen film a spánek. Pokoj voněl mýdlem a novým ložním prádlem. A já měla pocit, že jsem konečně někde, kde na mně nic neleží. Kromě té kaše a bábovky.
Třetí den jsem začala mít podezření, že se lázeňské jídlo řídí zákonem kalorického přebytku. Připadalo mi, že každé další jídlo je o něco větší než to předchozí. Ráno už nebyla jen káva, ale káva s šesti rohlíky a talířem, který se podobal snídaňovému bufetu v hotelu pro olympijský tým. A pak oběd, kde jsem si vybrala „lehkou rybu“ a dostala jsem filet, pod kterým byl špenát, bramborová kaše, omáčka a zase – dortík. Tentokrát kokosový. Takový ten vlhký, co se rozplývá na jazyku a nejde přestat. Když jsem ho dojídala, slyšela jsem někoho ze sousedního stolu říkat: „Já v lázních vždycky přiberu tři kila.“ A druhý hlas odpověděl: „To není přibírání, to je terapie.“ Začala jsem se smát a okamžitě jsem si vzala ještě kousek.
Lázeňská terapie je totiž zvláštní disciplína. Má člověka uzdravit, ale zároveň ho svést. Nabídnout mu iluzi péče, ale zároveň ho trošku uspat. Rozmělnit vůli. Rozmáznout dny do jednoho dlouhého pásma, kde nevíte, jestli je středa nebo sobota, a ve dvě odpoledne přemýšlíte, jestli si dát kávičku, nebo radši oplatku. Člověk se přestane hlídat. Řekne si: vždyť doma se zase vrátím do režimu. Teď jsem tady. Teď si to můžu dovolit.
A tak si to dovolíte. Všechno. Všechno, co vám dají na stůl. A že toho není málo. Začnete si všímat, že se těšíte ne na masáž nebo koupele, ale na to, co bude k obědu. Snídaně je jen startér. Oběd hlavní atrakce. Večeře klidné finále. A mezi tím lázeňská cukrárna, kde mají dorty tak velké, že si připadáte jako Alenka, která se najedla a všechno kolem ní se zmenšilo. Jen ona ne. Ta roste. Nepatrně. Ale roste.
Po týdnu jsem se přistihla, jak se vyhýbám zrcadlu v koupelně. Ne protože bych se bála, co uvidím. Ale protože už jsem to věděla. Na ramínku visely kalhoty, které jsem si na začátku pobytu odložila jako „zbytečně úzké“. Teď byly definitivně mimo hru. Oblékla jsem si volné šaty a řekla si, že je přece jedno, jak člověk vypadá. Důležité je, jak se cítí. A já se cítila – kulatě.
Manžel navrhl, že bychom si mohli zajít na výlet. Někam do kopců. Trochu si protáhnout tělo. Vylezli jsme jeden menší kopec a já měla pocit, že mi někdo do batohu přibalil pytlík kamení. Každý krok byl těžší než ten předchozí. Svaly protestovaly. Břicho taky. A v hlavě mi běžela věta: „To není přibírání, to je terapie.“ Cítila jsem se jako pacientka s diagnózou „příliš mnoho dortů“. Ale zároveň jsem neměla výčitky. Něco na tom lázeňském režimu totiž člověka přesvědčí, že všechno je v pořádku. Že to tak má být. A že jeden dortík navíc je přece součást léčby.
Když jsme se vraceli domů, kufr nešel zavřít. Ne kvůli věcem, ale kvůli věcem, které se jaksi nafoukly. Mikiny. Kalhoty. Šaty, které byly „ještě v pohodě“, najednou působily těsně. Cestou zpět jsme zastavili na benzínce a já se instinktivně podívala po bagetě. Pak jsem se zarazila. Měla jsem hlad, nebo to bylo jen zvykem? Vzala jsem si kávu a sklenici vody. A začala si v duchu přepočítávat. Ne kalorie. Ale chvíle.
Chvíle, kdy jsem se cítila spokojená. Kdy jsem si dovolila zastavit. Kdy jsem si nevytýkala, že je něco moc, nebo málo. A z tohohle úhlu pohledu to celé dávalo smysl. Ne, nepřijela jsem domů s menší konfekční velikostí. Ale s trochu jiným pohledem na to, co vlastně tělo potřebuje. Ne vždycky je to dieta. Někdy je to dortík. A někdy jen klid.
Doma jsem si stoupla na váhu. Číslo bylo vyšší. Ale necítila jsem se poraženě. Spíš vděčně. Za to, že jsem si mohla dovolit nebýt dokonalá. Za to, že jsem si mohla dovolit být obyčejná, rozkrojená mezi chuť a rozum, mezi výčitku a radost. A že jsem si mohla říct – letos mi těch pár kilo nevadí. Ne proto, že bych na sobě přestala záležet. Ale protože vím, že život není vždycky o kontrole. Někdy je o tom pustit se. A ochutnat.
