Článek
Na to, jestli si vůbec umíme odpočinout jako pár. A taky na to, jestli se spolu umíme ztratit z každodennosti, vypnout hlavu a být jen spolu. Nejprve to vypadalo slibně. Vybrali jsme Itálii. Já chtěla víno, moře, slunce a trochu toho starého kamene. On chtěl motorku, kopce a klid. Kompromis – jižní Toskánsko, půjčit si skútr, spát ve starém kamenném domku u vesnice. Znělo to romanticky. I bylo. První den. Druhý den už míň. A třetí jsem měla chuť jet domů.
Ne že by byl hrubý nebo lhostejný. Vůbec ne. Právě naopak. Byl nadšený. Ráno vstal v sedm, už ve dveřích měl v ruce turistickou mapu a plán dne. Osm památek, dvě rozhledny, jeden vodopád. A k tomu komentář typu: „To všechno stihneme, jen nesmíme ztrácet čas.“ Zatímco já jsem ještě ležela v posteli s mokrými vlasy od moře a čerstvou kávou v ruce. Zatímco já jsem chtěla v klidu posnídat, jít se projít mezi olivovníky a pak třeba někam, ale pomalu, bez toho spěchu, bez výkonu, bez nutnosti něco stihnout.
Začali jsme se míjet. On byl roztěkaný, když jsem se zdržela u výběru jídla. Já jsem byla podrážděná, když se muselo přesně držet trasy. On měl pocit, že sedíme „zbytečně dlouho“, já jsem měla pocit, že pořád jen někam spěcháme. Když jsem jednou navrhla, že bych zůstala půl dne jen na pláži, podíval se na mě, jako bych ztratila rozum. „To jako budeš jen tak ležet?“ No ano. Jen tak ležet. To je přece celý smysl dovolené, ne?
Postupně se z té cesty stalo něco, co nikdo z nás nechtěl přiznat nahlas. Jako bychom se oba drželi představy, že to má být krásné, když jsme přece na dovolené. A tak jsme dělali, že je všechno v pořádku. Usmívali jsme se u západu slunce. Fotili jsme se u vinice. Dali jsme si prosecco na terase. Ale pod tím vším se dělo to hlavní – naráželi jsme do sebe. On tou potřebou něco zažít. Já tou potřebou nic nemusím.
Začala jsem si všímat detailů, které by mi doma možná ani nevadily. Jak má pořád všechno rozplánované. Jak se neumí zastavit a jen být. Jak všechno přetváří v úkol. A on si zřejmě všímal zase mě – jak zpomaluju, jak mu nedokážu dát tu energii, kterou on očekával, jak ho možná v jeho očích brzdím. Neřekli jsme si to. Nehádali jsme se. Ale bylo to mezi námi. Ta zvláštní tichá vzdálenost.
Nejhorší byl čtvrtý den. Já si vzala knížku a zůstala u bazénu. On odjel na túru. Řekl mi to napůl vesele, napůl uraženě – „Tak já teda jedu sám.“ A odjel. Byla jsem sama celý den. Četla jsem, spala, seděla, dívala se do krajiny. A přesto mi nebylo dobře. Ne kvůli samotě, ale kvůli té nejistotě. Co to vlastně znamená? Že máme každý jiný rytmus? Že se neumíme sladit? Že si nejsme souzení?
Večer přijel unavený, spálený, ale s úsměvem. Vyprávěl, co všechno viděl. A já jsem mlčela. Nezáviděla jsem mu, ale taky jsem nevěděla, co na to říct. A tak jsme jen seděli, pili víno a mlčeli. A pak to ze mě vyklouzlo. Řekla jsem mu, že jsem unavená z té jeho potřeby pořád něco podnikat. Že bych si přála jeden den bez mapy. Bez budíku. Bez itineráře. A on chvíli koukal do stolu. A pak řekl, že on zas nechce „jen sedět“. Že má pocit, že když už jsme tady, měl by to využít.
A tam to celé došlo. Oběma. Že jsme si představovali úplně jinou dovolenou. On jako dobrodružství. Já jako zastavení. A že jsme se do toho rozdílu snažili navzájem tlačit. A že nás to bolelo, aniž bychom to pojmenovali.
Na poslední dva dny jsme to udělali jinak. Dopoledne si každý dělal svoje. On jezdil. Já seděla. Odpoledne jsme se potkali, dali si zmrzlinu, šli do města, povídali si. A bylo nám najednou líp. Ne proto, že jsme našli dokonalý kompromis. Ale proto, že jsme přestali předstírat. Přestali jsme si hrát na pár, který všechno dělá společně. A dovolili jsme si být chvíli i každý zvlášť.
Dneska už je to půl roku od té dovolené. Jsme pořád spolu. A máme se rádi. Ale vím, že to byl jeden z těch momentů, kdy se mohlo rozhodnout. Kdy jsme mohli zjistit, že nejsme kompatibilní. Kdy jsme mohli odjet domů zklamaní, rozladění, s pocitem, že jsme si nerozuměli. A já jsem ráda, že jsme to ustáli. Ne protože by všechno bylo růžové. Ale protože jsme oba pochopili, že i dovolená je vztahový test. A že nejde o to, jakou má člověk představu. Ale jestli je ochotný tu svou trochu posunout, a tu cizí aspoň pochopit.
Dnes už vím, že dovolená není jen odpočinek. Je to zrcadlo. A v tom zrcadle jsem uviděla, že mám tendenci ustupovat, mlčet, neříkat, co potřebuju. A on zas uviděl, že ne každý potřebuje tempo. A že někdy stačí být. Jen tak. Spolu. Bez mapy.
