Článek
Žádný last minute, žádné spaní v autě na parkovišti u pláže, žádné čekání, jestli nám někdo vůbec odpoví na zprávu ohledně ubytování. Po letech chaosu jsme se rozhodli, že to uděláme jinak. Pořádně. V klidu. Po našem.
Už v lednu jsme měli zamluvený apartmán. Přímo u moře. S klimatizací, terasou a parkovacím místem. V březnu jsme si udělali seznam, co všechno je potřeba koupit – nové plavky, opalovací krémy, nafukovačky pro děti, repelenty, lékárnička, autolednička. V květnu jsme zkontrolovali pasy, vyměnili kuny, naplánovali trasu a vytiskli si seznam, co si kdo má sbalit. A v červnu jsme jen odpočítávali dny do odjezdu. Těšili jsme se všichni. Já na ticho, žena na moře, děti na zmrzlinu. Měli jsme to mít.
Vyjeli jsme brzy ráno, když ještě město spalo. Děti zachumlané v dekách, termoska s kávou mezi sedačkami, rádio hrálo letní playlist a my jeli. Všechno šlo jako po másle. Hraniční přechod jsme projeli bez zastávky, dálnice byla prázdná, a když jsme sjeli dolů k pobřeží, bylo to jako z pohlednice – slunce, třpytivá hladina, a vůně borovic. Byli jsme tam. Po deseti hodinách jízdy jsme dorazili ke krásnému kamennému domu s výhledem na zátoku. Děti nadšené, já unavený, žena rozzářená.
A pak přišel ten moment. Když jsme začali tahat kufry z auta a chystali se na to, že si převlékneme trika propocená z cesty za plavky a půjdeme rovnou do vody, žena najednou ztuhla. V tu chvíli jsem poznal, že se něco stalo. A ne nějaká drobnost. Ne že zapomněla kartáček nebo že si nevzala svůj oblíbený šampón. Tohle bylo jiné. Mlčela. Hleděla na kufr, který si vytáhla z kufru auta, a pak na mě, s takovým tím pohledem, kterého se každý chlap bojí. „Já… já nemám peněženku,“ řekla. V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítil výstražný trojúhelník.
Zastavil jsem se. „Jak jako, nemáš peněženku?“ ptám se. „Nemám ji. Asi jsem ji nechala doma. Nejspíš v kuchyni. Vedle klíčů.“ Ještě jsem doufal, že je to vtip. Nebyl. V peněžence byla občanka, karta, řidičák. A hlavně – hotovost. Veškeré peníze na dovolenou. Ty, které jsme si vybírali a střádali do obálky, kterou měla „bezpečně uloženou“. Řekla to tehdy tak rozhodně, že jsem jí ani nenavrhl, ať ji dáme do auta hned. „Ne, neboj, já si to pohlídám,“ pronesla tehdy. No, neuhlídala.
Seděli jsme na kamenných schodech před apartmánem a mlčeli. Děti pobíhaly kolem a netušily, že ta dovolená právě skončila. Ne fyzicky. Ne že bychom se sbalili a otočili auto. Ale něco se zlomilo. Celá ta iluze klidu, radosti, pohody, se rozpadla. Nešlo o ty peníze – i když, popravdě, šlo taky. Šlo hlavně o to, že jsme tohle všechno dělali, abychom si konečně odpočinuli. Abychom si odvezli hezký týden. A teď jsme tam seděli jako dva turisti, co si zapomněli, proč vůbec vyrazili.
Zkoušeli jsme všechno. Online převody, dočasný přístup, záchranné telefonáty přátelům, jestli by mohli něco poslat. Ale Chorvatsko není supermarket. Ne všechno jde hladce. A najednou jsme si uvědomili, že i když jsme fyzicky tam, kde jsme chtěli být, necítíme se jako na dovolené. Spíš jako v nějakém špatném snu. Když jsem se večer snažil usnout na rozpálené matraci, žena vedle mě tiše brečela. A já měl na jazyku tolik věcí. Že proč, že jak, že jsme to mohli mít krásný. Ale neřekl jsem nic. Protože věděla. A trápila se dost.
Druhý den jsme ještě chvíli zkoušeli „normálně fungovat“. Šli jsme se projít k moři, dali si kafe z drobných, co zůstaly v kapsách, a tvářili se, že je všechno v pohodě. Ale nebylo. Všude kolem nás lidé v plavkách, smích, pohoda, a my se cítili jako figurky ve scéně, kam nepatříme. Jako kdyby nás někdo hodil do filmu, na který jsme neměli lístek. A tak jsme se odpoledne sbalili. Poděkovali majiteli, který kroutil hlavou, ale nic neřekl. Nasedli jsme do auta a jeli zpátky. Celou cestu mlčky.
Děti nechápaly. Snažili jsme se jim vysvětlit, že se něco pokazilo, ale že to nevadí. Že si uděláme výlet jindy. Ale děti nejsou hloupé. Viděly, že jsme zlomení. Ne zlomení tím, že nejsme u moře. Ale tím, že jsme tohle všechno nestihli prožít. A že jsme si to nechtěli přiznat nahlas. Ticho v autě bylo jiné než při cestě tam. Těžší. Plné nevyřčeného.
Doma jsme vyložili věci a žena peněženku opravdu našla. Ležela tam, vedle klíčů, na stole, přesně jak říkala. Nevím, jestli jsem byl víc naštvaný, nebo rezignovaný. Možná obojí. Jen jsem si otevřel pivo a sedl si na zahradu. Děti běhaly s míčem a smály se. A žena si tiše sedla vedle mě. Dlouho jsme nemluvili. A pak řekla jen: „Promiň.“ A já věděl, že ví. A že to není o tom, že něco zapomněla. Ale že to pro nás oba byl test. Jestli zvládneme i zklamání. Jestli to ustojíme, i když všechno neklapne.
Nakonec jsme si udělali malý výlet k rybníku za městem. Děti tam sbíraly kameny a my leželi na dece a jedli rohlíky se sýrem. Bylo to možná směšné, ve srovnání s tou terasou s výhledem na Jadran. Ale něco se tam zlomilo zpátky. Začali jsme se smát. Vzpomínali jsme na ty dvě hodiny moře, co jsme přece jen stihli. A říkali si, že možná to nebylo ztracené. Že jsme sice ztratili peníze, čas a představy. Ale nerezignovali jsme úplně. A že příště to uděláme jinak. Ne lépe. Jinak. A třeba i líp.
Od té doby se mi ten smích dětí u rybníka spojil víc s létem než všechna moře světa. Protože nakonec, to nejdůležitější jsme si nezapomněli. Byli jsme spolu. A přežili jsme i dovolenou, která vlastně nebyla.
