Článek
Dělám to většinou jen tehdy, když mě k tomu něco donutí. A tím něčím bývá typicky poznámka.
A byla tam.
Psaná tužkou, lehce vybledlá, jako by se učitelka bála, že by její slova mohla být jednou použita u soudu: „Vaše dítě ve třídě prodává bonbony spolužákům. Prosím o rozhovor.“
Zírala jsem na to asi dvě minuty, než jsem si dovolila zareagovat. Ani jsem se nerozčílila. Jen jsem si vzpomněla na manžela, který už třetí týden přemýšlí, jestli rozjede vlastní podnikání, nebo jestli si raději koupí další čepici. Syn to mezitím vyřešil po svém.
„Co to má být?“ zeptala jsem se ho klidně, když přišel z tréninku.
„No… já jen nosím bonbony a oni si je kupujou,“ pokrčil rameny s výrazem tak nevinným, že by ho Netflix okamžitě obsadil do dokumentu o dětských géniích.
Ukázalo se, že začalo to nevinně. Balení lízátek z večerky, které dostal od babičky. „Jeden jsem dal Filipovi, a on se mě pak zeptal, jestli nemám ještě. Říkal, že dá pět korun.“ A jak už to bývá, pětikoruna k pěti, najednou šustí desetikoruny. Prý si vedl i záznamy v sešitu z geometrie.
Zjistila jsem, že má rozdělené „balíčky“ podle marže. Lízátka měla lepší obrat, ale žvýkačky vyšší zisk. Nějaký spolužák fungoval jako terénní propagátor. Sám nic neprodával, ale „říkal lidem, že je to fakt dobrý“. Odměnou mu byly dva karamelky týdně zdarma.
V ten moment jsem si připadala trochu zbytečně. Já tu řeším, jestli se nám vyplatí výměna tarifu u mobilního operátora, a dítě zatím obchoduje se sladkostmi jako drobný distributor sítě cukrovinek. Jediný, kdo si ničeho nevšiml, byl třídní učitel. Až do chvíle, než někdo prodal bonbon i jemu.
Ptala jsem se ho, odkud bere zásoby. „No… z peněz, co zbydou z obědů. A něco jsem si vzal z kasičky.“ Kasička je sklenička, kde jsme si jako rodina slíbili spořit na nový stan. Není to tak, že bych se zlobila, vlastně naopak. V duchu jsem byla fascinovaná. Ale jako matka jsem měla povinnost tvářit se vážně.
Vysvětlila jsem mu, že ve škole se nemá prodávat. Že je to proti pravidlům, a že i když je jeho iniciativa pozoruhodná, není úplně vhodné měnit učebnu na tržnici.
„Tak můžu aspoň v družině?“ zkusil vyjednávat.
„Ne.“
„A doma?“
„Doma si prodávej bonbony tátovi, jestli budeš chtít.“
„Toho nezajímá nic sladkého.“
A měl pravdu. Otec, když se to dozvěděl, pokrčil rameny. „Hlavně ať se nenaučí danit.“ To byl jeho jediný komentář. V tu chvíli mi došlo, že podnikavost se někdy dědí přes generaci.
Přemýšlela jsem, co s tím. Zakázat mu to úplně? Donutit ho vrátit peníze? Nebo ho spíš nasměrovat? Nabídla jsem mu, že si můžeme spolu sednout a zkusit vymyslet „oficiální podnikatelský plán“. Jeho oči se rozzářily jako u člověka, kterému právě někdo navrhl spolupráci s ČEZ.
A tak jsme seděli u kuchyňského stolu a vymýšleli. Kdo jsou zákazníci. Jak často se obměňuje sortiment. Kolik co stojí. Jaké jsou náklady. V jednu chvíli jsem se přistihla, že syn drží kalkulačku, já kousek papíru a vedeme úplně vážný rozhovor o tom, jestli se vyplatí dovážet želé medvídky ve velkém balení z Makra.
Závěrem jsem mu řekla, že teď to sice dělat nemůže, ale že až jednou bude velký, může podnikat třeba s čímkoliv, jen musí mít všechno povolené, a hlavně, nesmí lhát. Pokýval hlavou.
Druhý den přinesl omluvný dopis pro paní učitelku. Psali jsme ho spolu. Bylo v něm všechno i to, že už bonbony prodávat nebude, ale že si díky tomu vyzkoušel, jak těžké je být obchodník.
A já? Já si uvědomila, že i když tahle epizoda končí poznámkou v notýsku, něco z ní zůstane. Možná to není úplně tradiční výuka podnikání, ale rozhodně je praktická. A někdy právě takhle vypadá první lekce.
Zato jeho otec si pořád čte články o tom, jak rozjet e-shop s ponožkami.
Ale znáte to… každý máme jiné tempo.
