Článek
Prý už dlouho neměla pořádný kabát a chtěla by si udělat radost něčím výjimečným. A protože jsem měla volné odpoledne, souhlasila jsem, že ji doprovodím. V duchu jsem si říkala, že to bude taková příjemná dámská jízda. Projdeme si obchody, dáme si kávu a domů dorazíme spokojené. Jenže tenhle den se do paměti zapíše úplně jinak, než jsem čekala.
V butiku nás přivítal prodavač s úsměvem, jako kdybychom tam byly jeho nejlepší zákaznice. Prostředí dýchalo luxusem. Jemná hudba, kabinky s velkými zrcadly, prodavačky s dokonale nalíčenou tváří. Tchyně byla nadšená, očima hltala každý kabát a každé sako, a já se usmívala, protože jsem měla radost, že si svůj sen konečně plní. Vybrala si několik kousků a hned zmizela v kabince. Po chvíli se vynořila s jedním kabátem na sobě, a musím uznat, že jí opravdu slušel. Pochválila jsem ji, a tak si začala zkoušet další. Připadalo mi, že je ve svém živlu, a já ji nechala, ať si to užije.
Když jsme procházely další regály, všimla jsem si, že si do kabelky zasunula malou šálu. Nejprve jsem tomu nevěnovala pozornost, myslela jsem, že si ji jen bere, aby si ji v kabince vyzkoušela ke kabátu. Jenže pak jsem koutkem oka zahlédla, že podobným způsobem mizí v kabelce i menší parfém. V tu chvíli mi zatrnulo. Nechtěla jsem tomu věřit. Moje tchyně? Žena, která doma vždycky působí tak důstojně a mluví o morálce a slušném chování? Myslela jsem, že se mi to jen zdá, že to musím špatně vidět. Jenže pak jsem si byla jistá.
Srdce se mi rozbušilo a napadlo mě, že ji hned upozorním. Ale než jsem otevřela ústa, objevili se u nás dva muži v oblecích. Nebyli to zákazníci. Ochranka. Jeden z nich tchyni klidně, ale důrazně požádal, aby s ním šla. Vzápětí mě oslovil i druhý a oznámil, že máme jít obě. Nechápavě jsem na ně hleděla a snažila se vysvětlit, že já s tím nemám nic společného. Byla jsem v šoku, ale nezbývalo mi než jít.
Zavedli nás do malé místnosti za obchodem, kde už čekala další zaměstnankyně. Položili před tchyni kabelku a požádali ji, aby ji otevřela. Bylo to jak ze špatného filmu. Ona chvíli dělala, že nechápe, o co jde, ale nakonec ji otevřela. A tam – šála, parfém, ještě navíc luxusní peněženka. Všichni jsme se dívali a já cítila, jak rudnu studem. Nevěřila jsem, že to skutečně udělala.
Prodavačka zavolala policii. Seděla jsem tam jako opařená, zatímco tchyně koktala cosi o tom, že si ty věci jen chtěla prohlédnout doma a rozhodnout se, jestli je koupí. Ale kdo by tomu věřil? Policisté dorazili během několika minut a celou situaci převzali. Vysvětlovala jsem jim, že s tím nemám nic společného, že jsem ji jen doprovázela, a naštěstí to pochopili. Ale i tak nás obě odvezli na stanici, kde podávali protokol a všechno zapisovali.
Seděla jsem na židli v chladné místnosti a snažila se rozdýchat, co se právě děje. Nikdy bych nevěřila, že se dostanu do takové situace. Tchyně seděla vedle mě, tvářila se ukřivděně a stále tvrdila, že je to omyl. Policisté jí však dali jasně najevo, že důkazy mluví samy za sebe. A já jen přemýšlela, jak to vysvětlím partnerovi. Co mu řeknu? Že jeho vlastní matku přistihli při krádeži v butiku?
Když nás po několika hodinách konečně propustili, byla jsem vyčerpaná. Tchyně mlčela, tvářila se uraženě, jako by za všechno mohli ostatní. Prodavačky, ochranka, policie. Ani jednou se nepřiznala, ani jednou neřekla slovo omluvy. A já cítila obrovskou hořkost. Nejen z toho trapasu, ale i z toho, jak dokázala zničit den, který měl být vlastně příjemným zážitkem.
Dodnes přemýšlím, proč to udělala. Nemá nouzi o peníze, žije si pohodlně. Bylo to vzrušení? Touha vlastnit něco, co nepotřebuje? Nebo jen obyčejná chamtivost? Nevím. Jediné, co vím jistě, je to, že na další nákupy s tchyní už nikdy nikam nepůjdu. A tenhle zážitek už ze sebe asi nikdy nesmyju. Bylo to tak ponižující, že se mi sevře žaludek pokaždé, když projdu kolem toho butiku.
Nakonec to dopadlo tak, že z obchodu vyvázla jen s podmínkou a zákazem vstupu na několik měsíců. Ale moje důvěra v ni vzala za své. A pokaždé, když si vzpomenu na její slova o poctivosti a slušnosti, které tak ráda káže celé rodině, napadne mě jediné, že někdo může žít ve lži, a přitom se tvářit jako ta nejctnostnější osoba pod sluncem. A já, bohužel, mám takového člověka doma ve vlastní rodině.
