Článek
S Luckou jsme se znaly odmala. Naše maminky se kamarádily, bydlely jsme jen pár ulic od sebe. Chodily jsme spolu do školy, trávily celé prázdniny na koupališti, znaly jsme si všechna tajemství. Byly jsme jako sestry. Vždycky jsem si myslela, že tak to zůstane napořád, že jsou věci, které přátelství neotřese.
Když jsem se vdala, byla to právě ona, kdo mi šel za svědka. Pomáhala mi vybírat šaty, byla u každého důležitého rozhodnutí. Všechno jsme sdílely. Radosti, starosti, každodenní drobnosti. A i když jsem měla rodinu a ona tehdy ještě ne, zůstaly jsme si blízko.
Když jsem po porodu dcery měla těžší období, Lucka mi hodně pomáhala. Chodila k nám, hlídala malou, občas uvařila, aby mi ulevila. Byla jsem jí vděčná. Můj muž, Petr, si s ní dobře rozuměl, bral ji jako rodinnou přítelkyni. Často jsme seděli u jednoho stolu, smáli se, plánovali společné víkendy.
Jenže pak jsem si začala všímat, že se u nás objevuje i tehdy, když jsem nebyla doma. Tvrdila, že jen něco přinesla malé, že ji Petr pustil dál. Neřešila jsem to. Věřila jsem jim oběma. Byli to přece dva nejbližší lidé v mém životě. A já jsem byla unavená, vyčerpaná z mateřství i práce.
Postupem času se náš vztah s Petrem začal kazit. Byl čím dál víc odtažitý, mluvili jsme spolu jen o nutnostech. Myslela jsem, že je to stres, že si musíme odpočinout. Zatímco já se snažila náš vztah zachránit, on už byl zřejmě dávno jinde.
Když mi jednoho večera řekl, že potřebuje „čas pro sebe“, netušila jsem, že to znamená konec. Odešel z bytu a od té chvíle jsem ho viděla jen sporadicky, když přijel za dcerou. Bylo to těžké období. Držela jsem se hlavně kvůli malé a měla jsem pocit, že jsem všechno pokazila.
O pár měsíců později jsem se to dozvěděla. Náhodou. Kamarádka z práce viděla Petra s Luckou v kavárně, drželi se za ruce. Nevěřila jsem tomu. Volala jsem jí, a ona to přiznala. Prý se to stalo samo. Že se k sobě dostali, když mi chtěla pomáhat, že to nebylo plánované. Ale co mi to bylo platné? Zhroutil se mi svět.
Ten pocit zrady se nedá popsat. Nejen, že mě zradil muž, se kterým jsem žila deset let, ale i žena, které jsem věřila víc než vlastní sestře. Bylo mi fyzicky špatně, nemohla jsem jíst, spát, přemýšlet. Všechno, co jsem měla ráda, se najednou rozpadlo.
S dcerou jsme zůstaly samy. Zpočátku ji vídal jen o víkendech. Jednoho dne se mě zeptala, proč s tátou bydlí teta Lucka. Snažila jsem se jí to vysvětlit co nejjemněji, ale jak to říct šestiletému dítěti? Že kamarádka, která jí kdysi koupila první panenku, je teď nová partnerka jejího otce?
Časem se to mezi nimi ustálilo. Dcera si zvykla, že má „dva domovy“. A já se musela naučit dýchat v realitě, kterou jsem si nevybrala. Nejhorší bylo slyšet, jak mluví o tom, že „teta“ jí vaří obědy, chodí pro ni do školy, dívají se spolu na pohádky. Cítila jsem, jak mi ubývá místo v jejím světě.
Od rozchodu uběhly tři roky. Petr s Luckou spolu žijí. Občas je potkám, když přijdou s dcerou na školní akci. Snažím se tvářit klidně, ale uvnitř to pořád bolí. Už to není ten hněv jako na začátku, spíš prázdnota. Něco, co se ve mně usadilo a zůstalo.
Naučila jsem se žít dál, pracuju, mám kolem sebe pár lidí, kteří mě mají rádi. Ale přátelství už nevěřím tak jako dřív. Možná to zní hořce, ale když vás zradí ti nejbližší, už nikdy nemáte jistotu, že se to nemůže zopakovat.
Nejtěžší chvíle přišla, když mi dcera jednou řekla, že Lucku oslovila „mámo“. Prý omylem. Řekla to přirozeně, ani si to neuvědomila. Měla jsem chuť křičet, ale místo toho jsem ji jen objala. Nechci, aby trpěla kvůli dospělým. Chci, aby měla hezké dětství, i když naše rodina už není úplná.
Někdy si říkám, jestli jsem něco mohla udělat jinak. Jestli jsem měla být pozornější, dřív si všimnout, co se děje. Ale pak si uvědomím, že to nebyla moje vina. Že kdo chce zradit, ten si cestu vždycky najde.
Dnes už vím, že se musím soustředit na sebe. Na svoji dceru, na to, abych jí byla oporou a příkladem. Nechci zůstat v minulosti, i když mi vzala víc, než jsem čekala. Naučila jsem se být silná.
Lucku už neberu jako kamarádku. Je pro mě cizí člověk. Ale vím, že jednou, až moje dcera dospěje, pochopí, že jsem to zvládla bez nenávisti. Že jsem ji nikdy nenutila vybírat mezi námi. A to je asi moje největší výhra.
