Článek
Tentokrát jsem se rozhodla, že pojedu pro inspiraci i nákup přímo do Německa, kde jsou na podzimní výzdobu mistři. Chtěla jsem vidět něco jiného než to, co nabízejí naše řetězce, a třeba přivézt i něco originálního. Vyrazila jsem s kamarádkou brzy ráno, abychom měly klid a dost času si všechno projít.
Cesta začala úplně nevinně. Slunce se ještě jen probouzelo, na silnici bylo málo aut a my se těšily, co nás čeká. Bavily jsme se o všem možném, plánovaly, co koupíme, a představovaly si, jak si doma uděláme podzimní koutek s dýněmi, svíčkami a věncem na dveře. Cítila jsem se uvolněně, skoro svátečně. Byla to taková malá výprava, na kterou jsme se těšily celý týden.
Do městečka za hranicemi jsme dorazily včas, zaparkovaly a rovnou zamířily do velkého zahradního centra, které mělo pověst nejlepšího v okolí. A musím říct, že to byla pravda. Hned u vchodu nás přivítal voňavý stánek se skořicí a dýněmi, kolem byly naaranžované lucerny, barevné listy a všechny ty drobnosti, které vytvářejí útulno. Procházely jsme uličkami a já se cítila jako v pohádce. Vzala jsem si nákupní košík a začala vybírat. Svíčky v odstínech hnědé a oranžové, sušené klasy, malý keramický domeček se světýlkem. Všechno vypadalo dokonalé.
Jenže idylka nevydržela dlouho. Když jsme byly zhruba v polovině, zvedl se nepříjemný průvan a já si všimla, že se u jedné z uliček něco děje. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, myslela jsem, že se tam jen sešlo víc lidí. Ale pak jsem zaslechla, jak někdo volá o pomoc. Nechápala jsem, co se stalo, a šla blíž. Přímo u stojanu s dekoracemi ležel na zemi starší muž. Držel se za hruď a bylo vidět, že bojuje o dech. Lidé kolem stáli, ale nikdo se k němu neměl. Kamarádka mě chytla za ruku a říkala, ať jdeme pryč, že určitě někdo zavolá pomoc. Já jsem ale nemohla.
Bylo mi jasné, že jde o každou minutu. Nikdo jiný nereagoval, tak jsem se sklonila k muži a začala na něj mluvit. Působil dezorientovaně, oči mu těkaly a dýchal krátce a rychle. Nějaká paní mezitím přiběhla s telefonem, že volá záchranku. Já jsem si klekla a snažila se mu zvednout hlavu. Najednou ale přestal dýchat. V tu chvíli jsem cítila, jak mě zalil studený pot, ale zároveň se ve mně cosi seplo. Okamžitě jsem začala s masáží srdce, jak jsem ji kdysi viděla na školení. Připadalo mi to nekonečné, moje ruce bolely a měla jsem pocit, že dělám všechno špatně, ale nemohla jsem přestat.
Konečně dorazila záchranka. Přiběhli dva muži, vzali si ho do péče a já se odsunula stranou. Sledovala jsem, jak mu dávají kyslík a defibrilátor, a doufala, že se jim ho podaří oživit. Všechno kolem se najednou rozmazalo, jako bych byla v jiném světě. Lidé koukali, šeptali si, ale já slyšela jen pípání přístrojů. Po několika minutách, které se zdály jako hodiny, záchranáři řekli, že se jim ho podařilo stabilizovat. Odvezli ho pryč a já tam zůstala sedět na zemi, úplně vyčerpaná a roztřesená.
Kamarádka mě objala a snažila se mě uklidnit, ale já měla slzy v očích. Najednou mi došlo, že jsme sem jely pro svíčky a dýně, ale místo toho jsem skončila uprostřed boje o lidský život. Nevěděla jsem, jestli ten muž přežije, ale v duchu jsem si říkala, že jsem udělala aspoň to, co bylo v mých silách.
Nákup už mě pak vůbec nezajímal. Košík jsem nechala stát a vyšli jsme ven. Sedly jsme si do auta a já jen koukala před sebe. V hlavě se mi promítalo, jak snadno se může všechno změnit během pár vteřin. Ještě ráno jsem se těšila, že si vyzdobím byt a udělám si radost, a teď jsem měla pocit, že svět stojí na hraně. Bylo to pro mě silnější než cokoliv, co jsem za poslední roky zažila.
Domů jsme dojeli potichu. Dekorace jsem si nakonec nepřivezla žádné, jen pocit těžkosti a vděku zároveň. Vděku za to, že jsem byla ve správnou chvíli na správném místě a měla odvahu něco udělat. A těžkosti proto, že nikdy nevíme, co nás potká. Chtěla jsem jen obyčejnou podzimní výpravu, ale domů jsem si přivezla vzpomínku, na kterou nikdy nezapomenu.
