Článek
Jenže hned po příjezdu mi došlo, že to nebude tak idylické, jak jsem si představovala. Už na parkovišti to vypadalo jako na pouti. Auta stála i tam, kde žádná místa nebyla, lidé pobíhali s nafukovacími kruhy, křičely děti, někdo troubil, někdo se hádal o místo. Když jsme konečně zaparkovali a došli ke vchodu, fronta se vinula až ke stánku s občerstvením. Manžel se na mě jen podíval, já se snažila tvářit pozitivně. Však to uteče, říkala jsem si. Jenže ne.
Čekali jsme skoro půl hodiny, než jsme se dostali k pokladně. Děti už byly nervózní, chtěly do vody, já jsem měla zpocená záda a pocit, že dovolená skončila dřív, než začala. Když jsme konečně prošli dovnitř, udeřil nás horký, vlhký vzduch a hluk. Na každém metru někdo křičel, stříkala voda, někdo někoho hledal, někdo brečel. Nebylo kde si sednout, všechna lehátka obsazená ručníky, i když tam půlka lidí vůbec nebyla.
Rozhlížela jsem se, kam si aspoň položíme věci. Nakonec jsme našli malý koutek u zdi, kde foukal studený vzduch z klimatizace. Děti se hned rozběhly k tobogánům, manžel šel s nimi, a já zůstala hlídat tašky. Všude kolem se ozýval pískot, smích, dupání, ale já jsem měla spíš chuť si lehnout do ticha. Po chvíli se vraceli, promrzlí, protože voda v bazénech byla překvapivě studená. Malý měl husí kůži, dcera brečela, že jí někdo šlápl na nohu.
Řekla jsem si, že si dáme aspoň něco k jídlu, a snad se situace zlepší. Jenže restaurace byla přecpaná. Lidé stáli v dlouhých frontách, někteří se hádali, že jim došlo jídlo. Když jsme se konečně dostali k pultu, už zbyly jen hranolky a párky v rohlíku. Za čtyři porce jsme nechali skoro tisíc korun. Všechno bylo přesolené, vlažné a podivně gumové. Děti si lokly limonády a hned začaly prosit o zmrzlinu.
Když jsme se vrátili k našim věcem, zjistili jsme, že někdo posunul naše ručníky a nechal po sobě mokré otisky. Tašky byly přemístěné, jakoby se tam mezitím někdo snažil uvelebit. To už manžel ztratil trpělivost. Sedl si, mlčel a já viděla, jak mu cuká v koutku. Děti chtěly znovu do vody, ale bazény byly tak přeplněné, že tam člověk sotva udělal krok, aniž by do někoho nenarazil.
Rozhodli jsme se jít aspoň do vířivky, že si trochu odpočineme. Jenže tam bylo snad ještě hůř. Lidé seděli namačkaní, bubliny dávno nefungovaly, voda byla kalná a teplá tak, že se mi z ní dělalo špatně. Všimla jsem si, že vedle mě sedí pán, který měl na sobě plavky snad z devadesátých let a držel v ruce plastový kelímek s pivem. Všichni se tvářili, že jim to nevadí, ale mně bylo jen úzko.
Po dvou hodinách jsem měla dost. Děti byly unavené, manžel podrážděný a já jsem měla pocit, že jsem strávila půl dne v hlučném supermarketu, ne na výletě. Jenže ještě jsme museli zpátky do šaten. Tam to vypadalo jako na bitevním poli. Lidé se mačkali, kabinky plné, všude voda, mokré ručníky a zápach z chloru. Dcerka uklouzla, plakala, já jí pomáhala vstát, a v tu chvíli jsem si říkala, že tohle už nikdy.
Když jsme konečně vyšli ven, všichni jsme mlčeli. Slunce pálilo, ale mně byla zima. Děti se po chvíli vzpamatovaly a začaly se smát, manžel se snažil odlehčit atmosféru, ale já jsem se nedokázala usmát. Všechno, co mělo být odpočinkem, se změnilo v naprostý opak.
Cestou domů jsme seděli v autě, ticho přerušovalo jen hučení klimatizace a občasné povzdechnutí. Nikomu se nechtělo nic říkat. Bylo to, jako by se ten den vypařil do prázdna. Místo zážitku zůstala jen únava a zklamání. Přemýšlela jsem, jak jsme kdysi jezdili na koupaliště u rybníka, kde jsme si rozložili deku pod strom a měli klid. Nebyly tam tobogány, žádné atrakce, ale bylo tam něco, co dneska chybí. Pohoda.
Doma jsme si dali čaj, děti se rozutekly do pokojů a já jsem si sedla na gauč. Měla jsem mokré vlasy, spálený nos a pocit, že jsem ztratila den svého života. Manžel se na mě podíval a řekl, že příště zůstaneme doma na zahradě. Souhlasila jsem bez váhání.
Možná jsem měla přehnaná očekávání. Možná jsem si představovala něco, co už v dnešní době neexistuje. Klidný rodinný den bez stresu, bez lidí, bez tlačenic. Možná se to dá zažít jen někde v přírodě, daleko od všech těch umělých vodních rájů, které se tváří jako zábava, ale berou člověku energii místo odpočinku.
Ten den jsem si uvědomila, že čím víc se snažíme si odpočinout, tím víc se někdy unavíme. A že opravdová dovolená není o tobogánech ani drahých vstupenkách, ale o chvílích, kdy se můžeme zhluboka nadechnout a slyšet vlastní myšlenky. A to se v aquaparku prostě nedá.
