Článek
Když jsem překročil šedesátku, smířil jsem se s tím, že děti mít nebudu. A už vůbec ne vnoučata. Byl jsem zvyklý na svůj rytmus. Dopoledne zahrada, odpoledne televize nebo procházka. Žil jsem spokojený život starého mládence. Až do chvíle, kdy se všechno obrátilo vzhůru nohama.
Láska, která přišla nečekaně
Mou ženu jsem poznal, když mi bylo šedesát tři. Ona měla o třicet let míň. Byla krásná, chytrá, svá. Lidi kolem mi říkali, že jsem blázen, že mi jde jen o to, že je mladá. Ale já věděl, že je to jiné. Nešlo o žádný rozmar. Byli jsme si blízcí. A když mi jednoho dne řekla, že je těhotná, měl jsem v hlavě zmatek, ale v srdci jasno. To dítě chci. I když mi bude sedmdesát, až půjde do školy. I když ostatní budou říkat, že jsem jeho děda.
Odsudky přišly rychle
Na ulici se za námi lidé otáčejí. Někdo se usměje, jiný kroutí hlavou. V obchodě se mě paní ptala, jestli hlídám vnuka. Když jsem řekl, že je to můj syn, zrudla. A přestože se snažím tvářit, že mi to nevadí, někdy to zabolí. Nejvíc bolí poznámky mých vrstevníků. „Na co sis to udělal? Vždyť si měl mít klid.“ Jenže já nechtěl klid. Chtěl jsem život. A teď ho mám plný dům.
Únava i radost
Nevstávám už jen kvůli bolesti zad, ale kvůli pláči. Místo zpráv v televizi pouštíme Krtečka. A namísto plánů na důchod řešíme plíny, kočárky a první zoubky. Není to lehké. Jsem unavený. Někdy vyčerpaný. Ale pak se na mě podívá těma svýma velkýma očima, usměje se a zavolá „táto“. A mně to dává smysl. Možná ne okolí, ale mně ano.
Co bude dál?
Nevím, kolik času spolu budeme mít. Ale vím, že chci být co nejdéle tady. Pro něj. Ne proto, abych si něco dokazoval. Ale protože mi změnil život. Dal mu nový směr. Učím se s ním znovu chodit, smát se, objevovat svět. A přestože většina mých vrstevníků hraje šachy v parku, já stavím kostky na koberci.
A víte co? Nelituju. Možná jsem starý táta. Ale jsem táta. A to je víc, než jsem kdy čekal.
