Článek
Když ale pošťák zazvonil a v ruce držel obrovskou kytici, zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Krásná kombinace růží, lilií a eukalyptu, taková, kterou si sama nikdy nekoupím. Na stuze se lesklo mé jméno. A přiložené přání, které mi mělo zlepšit den, mě místo toho úplně odzbrojilo.
Na první pohled to vypadalo jako dárek od partnera. Jenže já žádného nemám. Až když jsem si všimla malé kartičky v kapse mezi květy, došlo mi, že je od mé kamarádky Jany. Psala, že si přeje, aby mi tahle kytice připomínala, jak moc si zasloužím lásku. Zatím tak hezké gesto, říkala jsem si. Jenže pak jsem dočetla poslední větu a ztuhla.
„Doufám, že se ti bude líbit i můj malý dárek. Roman už je teď můj.“
Nechápala jsem, co čtu. Roman, můj přítel, se kterým jsem byla tři roky? Ten, o kterém jsem jí všechno vyprávěla, kterého znala, kterého jsem jí dokonce představila? Kartička byla podepsaná jejím rukopisem, bez stopy ironie.
Seděla jsem na gauči s kyticí na klíně a cítila, jak mi tuhnou ruce. Zvláštní směs vzteku, bolesti a ponížení. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vzala jsem telefon, otevřela zprávy, a místo aby mi Roman popřál k narozeninám, měl status „naposledy online před dvěma hodinami“. Zavolala jsem mu. Nedovolala jsem se. A pak mi to došlo.
Ta kytice nebyla gesto přátelství. Bylo to oznámení. A zároveň výsměch.
Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Pořád jsem měla v hlavě ten papírek. Každé slovo do mě bodalo. Vzpomněla jsem si, jak jsem Janě svěřovala, že s Romanem máme krizi, že je odtažitý. A ona mě utěšovala, že to přejde, že takoví chlapi prostě jsou. Teď už vím proč byla tak klidná.
Večer jsem se dívala na kytici, která začala lehce vadnout. Ironie osudu. Květiny, které měly být symbolem radosti, se měnily v připomínku zrady. Zvedla jsem telefon a napsala Janě. Jen dvě slova: Díky, chápu.
Neodepsala. A Roman? Ozval se až po dvou dnech, že prý „to nemělo takhle vyjít“ a že se „do sebe prostě zamilovali“. Prý je mu to líto, ale nechce lhát. Že by mě podváděl s někým jiným, bych možná ještě dokázala pochopit. Ale s ní? Se ženou, kterou jsem považovala za sestru?
První týden jsem měla chuť jim oběma napsat všechno, co jsem si myslela. Ale pak jsem si uvědomila, že by to stejně nic nezměnilo. Kdo dokáže takhle ublížit, ten už žádná slova nepochopí. Smazala jsem jejich čísla, fotky, zprávy. Jen ta kytice mi pořád ležela v hlavě.
Ne proto, že by byla krásná, ale proto, že symbolizovala konec. Konec přátelství, vztahu i důvěry. Každá květina, každý lístek mi připomínal, že někdy dostanete dárek, který vám ukáže pravdu. A i když to bolí, možná je to to nejlepší, co se vám mohlo stát.
Uběhlo pár měsíců. Zjistila jsem, že život bez nich dvou je tišší, ale klidnější. Konečně se zase směju. Pořídila jsem si novou práci a začala chodit na výlety sama. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně nikdy nebyla tak úplně sama jen jsem se snažila držet lidi, kteří ke mně už dávno nepatřili.
Když mám narozeniny dnes, kytici si kupuju sama. Vybírám přesně takové květiny, jaké se mi líbí, ne jaké by měly udělat dojem. A místo přání od ostatních si napíšu vzkaz sama sobě. Jeden jediný: Všechno zvládneš.
Možná to tak mělo být. Abych pochopila, že přátelství, které se tváří dokonale, může být prázdné. Že láska, která bolí, není láska. A že občas největší dárek dostaneme v podobě zklamání, protože nás konečně osvobodí od lidí, kteří k nám nepatří.
Když dnes slyším jméno Jana nebo Roman, už necítím hněv. Jen lehké bodnutí, které rychle přejde. Čas vážně hojí všechno i když tehdy jsem tomu nevěřila.
Kytici jsem nakonec usušila. Ne proto, že bych chtěla uchovat bolest, ale jako připomínku, že i z nejhorších věcí může vzniknout něco, co má smysl. Když ji občas vidím, už necítím hořkost. Jen klid. A možná i trochu vděčnosti. Protože právě díky té kytici jsem konečně pochopila, že opravdová láska začíná až tehdy, když se naučíme vážit sami sebe.
