Článek
Katce je devětadvacet a o vztah se svým přítelem se starala tak, jak jen mohla. Byla zvyklá dávat věci do pořádku, řešit problémy včas a mluvit o tom, co ji trápí. Jenže nic z toho tentokrát nepomohlo. Oslava jeho rodičů měla být příjemný večer, ale skončila jako něco, co jí ještě dlouho zůstalo v hlavě.
Přípravy, které mi dodávaly naději
Na tu oslavu jsem se chystala několik dní. Měla jsem radost, že se zase uvidím s jeho rodinou, protože jsem měla pocit, že mezi nás zapadám. Vybrala jsem dort, o kterém jsem věděla, že ho jeho maminka miluje, a strávila hodinu tím, že jsem vybírala dárek tak, aby působil osobně a zároveň neurazil. Přítel mi říkal, že to není potřeba, ale chtěla jsem, aby to bylo pěkné. Cestou autem mě držel za ruku a smál se, že to přeháním. Nevadilo mi to, myslela jsem si, že to říká v dobrém. V té chvíli jsem netušila, jak moc jiný tón použije později.
Když jsme přijeli, hned se mě jeho sestra ptala, jestli jsem to já pekla ten dort. Chtěla jsem jen skromně říct, že ne, ale že jsem ho vybrala. Přítel mě ale předběhl a řekl, že já bych takový dort nezvládla. Řekl to se smíchem a ostatní se přidali. Mně ztuhnul úsměv, ale v duchu jsem si řekla, že to nechám být. Jenže to byl teprve začátek. Během večera několikrát poznamenal, že jsem nepraktická, že nevím, jak se v domácnosti dělají věci a že on by mě jednou musel všechno učit. Všichni se smáli a já jsem seděla mezi nimi a připadala si, jako by na mě někdo nasměroval reflektor.
Pocit, který se nedal setřást
Říkala jsem si, že to nemyslí zle. Že má možná jen dobrou náladu a přehání. Ale po dvou hodinách jsem měla v sobě takový tlak, že jsem se radši šla projít na zahradu. Cítila jsem se malá a trapná. Zpětně vím, že jsem tam stála mezi stromky a říkala si, že tohle není normální. On za mnou nepřišel. Až když jsem se vrátila dovnitř, slyšela jsem ho, jak se svému bratrovi směje, že jsem přecitlivělá. A tam už to ve mně prasklo. Sedla jsem si k němu a šeptem jsem mu řekla, že chci jet domů.
Zeptal se proč, s výrazem člověka, který nechápe ani základní náznak. Řekla jsem mu, že se necítím dobře a že jeho poznámky byly zbytečné a zraňující. Místo toho, aby řekl něco hezkého, mávl rukou a řekl, že to přeháním. A že nechce vypadat před rodinou jako podpantoflák, co si dává pozor na každé své slovo. V ten moment se mi udělalo zle fyzicky. Vzala jsem si věci, poděkovala jeho rodičům a řekla, že musím odjet dřív. Ne že bych chtěla dělat scény, ale měla jsem pocit, že když tam zůstanu, tak samu sebe zradím.
Cesta domů, která mě donutila přemýšlet
Když jsem zavřela dveře auta a najela na silnici, začala jsem brečet. Ne nějak dramaticky, spíš tak klidně, jako když člověk konečně pustí věci, které v sobě držel. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala chybu. Jestli jsem neměla víc vysvětlovat, víc ho uklidňovat nebo víc chápat. Ale pak mě napadlo: proč bych měla vysvětlovat někomu, kdo se ani nepokusil pochopit mne. A právě v tu chvíli se mi rozsvítil telefon.
Volal mi. Nejdřív jednou, pak dvakrát. Nakonec jsem to zvedla. Mluvil jiným hlasem než na oslavě. Najednou byl klidný a omlouval se. Říkal, že přehnal vtipy, že se nechal unést a že ho to mrzí. Prý viděl, jak zmizela má dobrá nálada, a uvědomil si, že to nebylo správné. Poslouchala jsem ho, ale večer ve mně stále byl jako těžký kámen. Mluvila jsem pomalu a řekla jsem mu, že mě to vážně bolelo. Ne proto, že by se zasmál, ale protože mě shazoval před lidmi, kteří pro něj znamenají hodně. A že jsem tam stála jako někdo, kdo nemá žádnou hodnotu.
Co jsem pochopila, když jsem byla sama doma
Snažil se vysvětlovat, že to tak nemyslel. Jenže někdy nestačí vědět, co člověk myslel. Někdy záleží jen na tom, co udělal. Ten večer jsem seděla v obýváku, světlo jsem nechala zhasnuté a poslouchala ticho. Přemýšlela jsem, jestli chci být s někým, kdo si dělá legraci z věcí, na kterých mi záleží. Jestli chci jednou stát na jiné oslavě a bát se, co ze sebe vypustí tentokrát. Nebyla jsem naštvaná, spíš unavená. A víc než unavená jsem byla smutná z toho, jak málo někdy stačí, aby člověk pochopil, že vztah není o slovech v hezkých chvílích.
Je o tom, jak se k sobě chováme, když nás nikdo nehlídá. Ráno přijel. Přinesl květiny a vypadal, jako by celou noc nespal. Mluvil tiše a znovu se omlouval. Tentokrát jsem cítila, že to myslí vážně. Ale i tak jsem mu řekla, že potřebuju čas. Ne proto, abych ho trestala, ale abych si ujasnila, jestli mu ještě umím věřit. Dnes už vím, že večery jako ten na oslavě dokážou člověka změnit. Ne tím, že by z něj udělaly někoho jiného. Spíš tím, že mu ukážou, co už nechce nikdy zažít.
