Článek
Laura s manželem Alešem koupili před dvěma lety starší dům nedaleko Znojma. Opravy si rozložili na několik etap a snažili se velkou část věcí koordinovat sami. Na začátku léta přišla na řadu koupelna, nové rozvody vody a část podlah. Jenže přesně do tohoto období spadala desetidenní dovolená v Itálii, kterou měli zaplacenou už od zimy. Termín řemeslníků posunout nešel a rušit pobyt by znamenalo přijít o velkou část peněz.
Alešův otec Vojtěch proto navrhl, že během jejich nepřítomnosti na dům občas zajede. Celý život pracoval ve stavebnictví a od odchodu do důchodu často říkal, že mu práce chybí. „Byla jsem ráda. Nešlo o to, aby tam seděl celý den. Měl jen jednou za dva dny zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku, případně nám zavolat. Aleš se ho dokonce zeptal, jestli nechce proplatit benzín. Tchán odpověděl, že nebude účtovat vlastnímu synovi cestu na jeho dům,“ vzpomíná Laura.
Z obyčejné kontroly se stal téměř stavební dozor
První dva dny dovolené se zdálo, že všechno funguje ideálně. Vojtěch poslal několik fotografií, potvrdil, že instalatéři dorazili, a upozornil na drobnou změnu vedení trubek. Pak ale začal volat stále častěji. Nelíbilo se mu, jak řemeslníci připravili podklad pod dlažbu, chtěl změnit umístění jedné zásuvky a bez porady s Laurou objednal jiné dveře do technické místnosti.
Aleš byl zpočátku nadšený. Tvrdil, že přesně proto je výhoda mít v rodině člověka ze stavebnictví. Laura už tak nadšená nebyla, protože některá rozhodnutí měla s projektantem dávno domluvená a tchán je začal upravovat podle svého. Vojtěch nakonec jezdil na stavbu prakticky každý den.
Někdy tam zůstal celé dopoledne a telefonoval jednotlivým dodavatelům. Jednomu řemeslníkovi dokonce řekl, že všechny změny má nejprve konzultovat s ním. „Z dovolené jsme několikrát řešili věci, které bychom jinak vůbec řešit nemuseli. Přesto jsem si říkala, že to tchán myslí dobře. Brala jsem to jako jeho způsob, jak nám pomoct,“ říká Laura.
Po návratu vytáhl sešit s přesnými hodinami
Když se manželé vrátili, pozvali Vojtěcha na večeři. Koupili mu láhev oblíbeného vína a chtěli mu poděkovat. Tchán si ale přinesl malý sešit, ve kterém měl rozepsané jednotlivé dny. U každého data stál čas strávený na stavbě, počet telefonátů a počet kilometrů. Vojtěch vysvětlil, že když už se ukázalo, že nešlo jen o občasné otevření domu řemeslníkům, ale o skutečný odborný dohled, bylo by podle něj fér práci finančně vyrovnat. Požadoval 22 500 korun.
Laura si nejprve myslela, že částku říká v žertu. Vojtěch ale pokračoval naprosto vážně. Vysvětlil, kolik si běžně účtuje technický dozor, a dodal, že dětem dal výraznou rodinnou slevu. Zvlášť měl rozepsané cesty autem a téměř třicet hodin práce. „Nejvíc mě překvapilo, že si hodiny zapisoval od prvního dne. Takže zatímco nám tvrdil, že rád pomůže a aspoň se zabaví, současně už věděl, že nám ten čas později vyúčtuje,“ vzpomíná Laura.
Manžel částku zpočátku považoval za oprávněnou
Aleš reagoval jinak než Laura. Připustil, že jeho otec skutečně udělal mnohem víc, než se původně domluvili, a odborný stavební dozor by museli zaplatit také. Laura namítla, že právě v tom je problém. Profesionála by si objednali předem, znali jeho cenu a zároveň by přesně věděli, jaké má pravomoci. Vojtěcha nikdo nežádal, aby měnil objednávky, trávil na stavbě celé hodiny nebo vyjednával s dodavateli. Část práce si podle Laury vytvořil sám.
Tchán se urazil. Prohlásil, že kdyby se o stavbu nestaral, řemeslníci by některé věci provedli špatně a opravy by je stály mnohem víc. Když se Laura zeptala, proč tedy cenu nezmínil před jejich odjezdem, odpověděl, že předem netušil, kolik práce s domem bude. „Řekla jsem mu, že přesně v okamžiku, kdy zjistil, že je toho víc, nám mohl zavolat a říct: Tohle už není laskavost, chcete, abych pokračoval za peníze? Místo toho rozhodl za nás,“ říká.
Nakonec zaplatili jen skutečné výdaje
Spor se táhl několik týdnů. Aleš se ocitl mezi manželkou a otcem a zpočátku navrhoval, že požadovanou částku prostě zaplatí, aby byl klid. Laura odmítla. Nakonec se dohodli, že Vojtěchovi proplatí benzín a částku za několik drobných věcí, které na stavbu sám koupil. Za jeho čas ale nic neplatili.
Vojtěch to nesl těžce. Několik měsíců na jejich dům vůbec nepřijel a příbuzným si stěžoval, že syn s manželkou neocenili jeho zkušenosti. Postupně se vztahy uklidnily, ale Laura s Alešem od té doby řeší všechny práce přímo s řemeslníky. Když tchán něco doporučí, vyslechnou ho, rozhodnutí však nechávají na sobě.
„Dodnes si myslím, že nám chtěl zpočátku opravdu pomoct. Pak ho práce vtáhla, začal se chovat jako stavbyvedoucí a nakonec si řekl, že za to má mít zaplaceno. Jen zapomněl na jednu věc – placenou službu si musí objednat obě strany. Rodinná pomoc může stát benzín, čas i energii a není špatné o tom mluvit. Ale cena nemůže vzniknout tajně v sešitě a objevit se až po návratu z dovolené. Od té doby si raději nepříjemně vyjasníme peníze předem, než abychom se kvůli nim potom měsíce nebavili,“ uzavírá Laura.
Zdroje: autorský text
