Článek
Loni jsme nebyli nikde, šetřili jsme a plánovali rekonstrukci koupelny. Letos jsme si chtěli trochu užít. Všechno začalo celkem slibně. Cesta proběhla hladce, děti to zvládly, počasí vyšlo. Hned první den jsme šli na pláž a koupání nemělo chybu. Děti stavěly hrady, já jsem konečně otevřela knížku, kterou jsem si plánovala přečíst už od Vánoc, a manžel? Ten byl taky spokojený. Smál se, běhal s dětmi po břehu, večer griloval ryby. Normálně bych si řekla pohádka. Jenže něco mi začalo vrtat hlavou.
Nebyla to žádná konkrétní věc, spíš pocit. Takové to ženské tušení, kterému se radši vyhnete, protože víte, že když se do něj začnete šťourat, může se vám celý svět sesypat. Manžel občas zmizel, že prý jde pro vodu a vyřídit něco na recepci. A byl pryč klidně i hodinu. Říkal, že byla fronta, že se zakecal, že neměl signál. Vždycky měl nějaké vysvětlení. Ale víte jak to je, když se začnete dívat. Najednou vidíte až moc.
Jednou ráno řekl, že půjde běhat. Děti ještě spaly, já si šla udělat kávu na terasu a sledovala jsem, jak mizí směrem k pláži. Nečekala jsem nic zvláštního. Ale po nějaké době mi to nedalo. Oblékla jsem se, vzala kočárek s mladší dcerou a vyrazila taky. Ani nevím proč. Asi jsem prostě potřebovala potvrdit, že jsem paranoidní, že jsem unavená a že se mi to jen zdá. Jenže když jsem dorazila na pláž, uviděla jsem ho. Ne sám. Seděl na dece, bosý, smějící se, vedle něj mladá žena v plavkách. Neobjímali se. Nedotýkali se. Ale bylo to všechno vidět ve výrazu. V očích. V tom, jak seděli blízko, jak jí ukazoval něco na mobilu, jak jí otíral smítko z ramene. To nejsou gesta kamarádů. To je něco jiného.
Stála jsem opodál a cítila, jak se mi hroutí žaludek. Dcera něco žvatlala, vůbec netušila, že se zrovna rozpadá jeden svět. Nešla jsem za nimi. Stála jsem tam asi deset minut a pak jsem odešla. Cítila jsem, že kdybych tam přišla, udělala bych scénu, kterou bych nikdy nechtěla. Místo toho jsem se vrátila do apartmánu, zamkla dveře, sedla si na postel a rozbrečela se jako malá holka. Připadala jsem si jako hloupá. Tak strašně hloupá.
Když se vrátil, dělal, jako by se nic nestalo. Řekl, že si zaběhal, že dneska byl vzduch fakt svěží. Podívala jsem se na něj a jen kývla. Celý den jsem hrála divadlo kvůli dětem. Večer jsem mu řekla, že jsem ho viděla. Jen řekl, že se potkali náhodou, že je to jen kolegyně, která tu byla taky s rodinou. A že si jen povídali. Na pláži. V plavkách. Sami. S pohledem, jaký už jsem já od něj roky neviděla.
Neudělala jsem žádné drama. Neodjela jsem. Nesbalila kufry. Jen jsem v sobě něco zavřela. Zbytek dovolené jsme dohráli. Kvůli dětem, kvůli fotkám, kvůli tomu, aby babičky mohly říct, jak nám to na těch snímcích sluší. Ale něco ve mně zůstalo zlomené. Když jsme se vrátili domů, mlčky jsme vyložili kufry a dál spolu žijeme. Ale nevěřím mu. A hlavně nevěřím už na romantické dovolené. Protože vím, že i nejhezčí pláž může být kulisou pro něco, co nechcete nikdy zažít.
