Článek
Moje dcera totiž nikdy neměla jednoduchý život a s Eliškou to taky občas skřípalo. O to víc jsem se snažila být tu pro ni já. Když jí bylo patnáct, začala být jiná. Uzavřená, náladová, ale to jsem připisovala pubertě. Občas se mi zdálo, že ke mně chodí jen proto, že něco potřebuje – tu nové oblečení, tu peníze na školní výlet. Ale nikdy jsem neřekla ne. Věřila jsem, že to jednou vrátí. Ne penězi, ale vztahem, který vydrží.
Věci začaly mizet
Byla u mě zrovna na týden, když jsem si poprvé všimla, že se mi z peněženky ztratilo pár stovek. Zamotala jsem to do řečí, že jsem asi zapomněla, kolik jsem si vybrala. Pár dní nato ale zmizel i prstýnek, který měl pro mě velkou hodnotu – dárek od manžela, když jsme slavili dvacet let. Nejdřív jsem ho hledala jako smyslů zbavená. Pak jsem se rozbrečela.
Elišky jsem se zeptala, jestli ho neviděla. Nechápavě na mě koukala a řekla, že ne. Už tehdy jsem měla podezření, ale nedokázala jsem si připustit, že by mi lhala. Vždyť to byla moje vnučka. Dítě, které jsem vozila do školky, krmila, když měla angínu. Přesvědčila jsem sama sebe, že jsem ten prstýnek někde založila.
Zlom přišel až s mobilem
Pak jsem se jednou dostala k jejímu telefonu. Neúmyslně. Na displeji blikla zpráva – něco jako „už mám tu zlatou věc, co jsi chtěl, přinesu ji zítra“. Srdce mi bušilo jako zvon. Ačkoliv jsem neměla právo číst dál, udělala jsem to. Byly tam i fotky mých šperků, které posílala nějakému klukovi.
Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem rozčarovaná, zrazená. Měla jsem chuť jí říct, ať už nikdy nepřijde. Ale místo toho jsem mlčela. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. A jestli vůbec mám právo jí vyčítat, že chce něco, co já jsem nikdy nepoznala – třeba lásku nebo obdiv od někoho, kdo si váží jen drahých věcí.
Odpověď, která bolela nejvíc
Nakonec jsem si s ní sedla a zeptala se přímo. Nejprve zapírala, pak brečela. A nakonec přiznala všechno. Že je zamilovaná do staršího kluka, který má rád holky, co „něco mají“. Že se bála, že když mu nebude nosit dárky, přestane ji mít rád.
Že mě má ráda, ale nevěděla, jak jinak to udělat. Seděla jsem naproti ní a měla pocit, že se mi hroutí svět. Nejen kvůli tomu, co udělala, ale kvůli tomu, proč to udělala. Kvůli někomu, kdo si jí neváží. A protože si sama sebe váží ještě míň.
Nevím, co bude dál
Teď je to pár měsíců. Už ke mně nechodí, občas si jen napíšeme. Nechci jí to vyčítat do konce života, ale zatím nejsem schopná ji vidět. Když se na ni podívám, pořád tam vidím ten moment, kdy jsem pochopila, že mi lhala. Že mě okradla.
Peníze i šperky bych jí odpustila. Ale to zklamání, že moje vlastní vnučka neviděla jinou možnost než mě zradit, to ve mně zůstává. Neříkám, že je to nenávratné. Ale bude to trvat. A taky si říkám – kolik dalších babiček věří, že jejich vnoučata by něco takového neudělala?
Zdroj: Libuše V., Ústí nad Labem
