Článek
Nikdy mi neřekla nic vyloženě ošklivého, ale mezi řádky bylo jasně cítit, že mě bere tak trochu s rezervou. A když se k tomu přidalo její nadšení pro pečení, které já nikdy nesdílela, začal být na obzoru problém. V rodině se totiž vše točilo kolem sladkostí. Když měla tchyně narozeniny, pekla obří dort pro celou partu příbuzných. Když měl svátek někdo jiný, na stole nechyběly koláče, rolády a domácí zákusky. A já? Já si troufla jednou upéct bábovku, která se uvnitř rozpadla a nahoře připomínala spíš sopečnou krajinu. Od té doby jsem se do toho radši nepouštěla.
Jenže pak nastala situace, kdy jsem se nechtěla ztrapnit. Byly to narozeniny mého muže, na které přijela celá rodina. A tchyně, mistryně pečení, samozřejmě oznámila, že na oslavu donese svůj ovocný dort. To už se mi zdálo moc. Chtěla jsem být taky za hvězdu. Jenže co s tím, když neumím upéct ani štrúdl? Nakonec jsem se uchýlila k malé lži. V místní vyhlášené cukrárně, kde dorty stojí jako půl nákupního košíku, jsem koupila krásný dvoupatrový kousek zdobený malinami a čokoládovými hoblinkami. Majitelka cukrárny je známá tím, že její dorty jsou tak dobré, že se na ně stojí fronty. A já si v duchu řekla: tak tohle tchyni vyrazí dech.
Dort jsem slavnostně donesla na oslavu a když jsem mezi řečí prohodila, že je to můj výtvor, tvářila se tchyně překvapeně, ale zjevně potlačovala pochyby. Na první ochutnání všichni jen mlaskali. Švagr si přidával, tchán dokonce prohlásil, že tak jemný krém ještě nejedl. A tchyně, která se jindy nikdy nechválila, tentokrát přiznala, že tohle se mi vážně povedlo. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem vyhrála. Lichotky proudily ze všech stran a já se v duchu tetelila radostí.
Jenže radost netrvala dlouho. O pár dní později jsem se při rodinném obědě dozvěděla, že tchyně si recept „mého“ dortu opisovala, aby se s ním pochlubila kolegyním v práci. Trochu jsem ztuhla, ale nezmohla se na žádnou reakci. Doufala jsem, že to vyšumí do ztracena. Jenže moje tchyně je houževnatá. Už za týden mi volala s dotazem, proč jí krém nevyšel tak nadýchaný a piškot byl tuhý. Mluvila o tom tak samozřejmě, jako by se bavila o počasí. Stála jsem s telefonem v ruce a nevěděla, co jí říct. Vymyslela jsem, že jsem si recept kdysi opsala z nějakého časopisu a že to chce praxi. Ale to jsem ještě netušila, co přijde dál.
Tchyně totiž chtěla na další rodinnou sešlost ohromit všemi mými triky. Pekla celý den a když přinesla svůj dort na stůl, očekávala, že se rodina opět rozplývá. Jenže dort vypadal úplně jinak. Korpus se drobil, krém byl hutný a těžký. Ochutnala jsem kousek a bylo mi jasné, že to není ono. Tchyně se snažila tvářit sebevědomě, ale když všichni jen slušně pokyvovali a nikdo si nepřidával, začala být nervózní. A tehdy padla otázka, která všechno prozradila: prý jestli jsem jí neposlala špatný recept.
Všichni se zarazili a najednou se otočili na mě. V tu chvíli jsem měla chuť se propadnout. Všichni totiž čekali, že já budu ta, kdo poradí a vysvětlí, co dělá špatně. Jenže jak, když jsem dort nikdy v životě nepekla a jediné, co o něm vím, je cena na účtence z cukrárny? Začala jsem koktat o tom, že asi záleží na troubě a že já mám nějaké svoje fígle, které se těžko popisují. Jenže tchyně si nenechala nic líbit a před celou rodinou chtěla slyšet přesný postup krok za krokem.
Byla jsem v pasti. Partner se na mě díval s otázkou v očích, ostatní čekali, že odhalím své „tajemství“. Nakonec jsem to nevydržela a přiznala, že dort nebyl z mé kuchyně, ale z cukrárny. Nastalo trapné ticho. Nikdo nic neřekl, jen tchyně se zatvářila tak, že by se dala krájet atmosféra nožem. Celé to skončilo tím, že zbytek rodiny to přešel mávnutím ruky a ještě si ze mě dělali legraci. Ale tchyně mi tuhle lež neodpustila dodnes.
Od té doby už žádné experimenty s podvody nedělám. Pokud se má na stole objevit něco sladkého, přiznám rovnou, že to bude z obchodu. A víte co? Je mi líp. Možná jsem v očích tchyně navždy ta, která neudělala ani pořádný piškot, ale aspoň nejsem lhářka. A pokud mě někdy zase přepadne touha zazářit, vím, že je lepší přinést krabičku z cukrárny a přiznat barvu, než se topit v pocitu trapnosti.
