Článek
S Markem jsem chodila rok. Začalo to jako takové to „nečekané štěstí“. Potkali jsme se přes známé, sedli jsme si na první dobrou. Měl klidnou energii, smysl pro humor, a působil jako někdo, kdo ví, co chce. Po pár týdnech jsem už věděla, že jsem zamilovaná. Tak jinak, než jsem znala předtím. Žádná velká gesta, žádné drama. Jen ten pocit, že vedle něj můžu být sama sebou. A že jsem konečně našla někoho, kdo mě neunaví.
Celý rok byl pohodový. Chodil ke mně, trávili jsme spolu víkendy, poznal moji mámu, párkrát jsme byli na výletě, v kině, doma s vínem. Všechno plynulo. Neřešili jsme hádky, nevytahovali minulost, ani jeden jsme nebyli hysterický typ. Byli jsme prostě spolu. Fungovalo to. Aspoň jsem si to myslela.
Když Marek navrhl, že pojedeme v létě do Chorvatska, byla jsem nadšená. Já moře miluju. A představa, že si spolu konečně odpočineme od práce, rutiny, každodennosti… připadala mi jako sen. Jen my dva, daleko od všech. Cesta autem, hudba, zmrzlina u pumpy, čerstvé broskve, mořský vzduch a dlouhé večery. Měla jsem pocit, že si tam možná řekneme něco důležitého. Že si to tam třeba „potvrdíme“. Že to bude krok dál.
Ale něco bylo od začátku jinak. Nešlo o hádky. Spíš o chlad. Odstup. Jako kdyby se Marek vypnul. Najednou tam nebyla ta jeho pozornost. Ty malé doteky, které znám. Ty pohledy přes stůl. Místo toho byl rozptýlený. Pořád koukal do mobilu. Často mizel ven „na procházku“ nebo si šel „zaběhat“. Když jsem se zeptala, jestli je něco špatně, řekl, že ne. Že je jen unavený. A že nechce nic řešit na dovolené.
Snažila jsem se to nebrat vážně. Nechtěla jsem být ta, co dělá dusno. Tak jsem se přemáhala. Smála se víc, než mi bylo přirozené. Nosila mu kafe. Navrhovala výlety. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc se vzdaloval. Večer si místo se mnou sedl s mobilem na balkon. Když jsem ho objala, byl tuhý. A když jsem se ho jednou v noci zeptala, jestli mě ještě miluje, řekl: „Jasně, proč se ptáš?“
Začalo mě to ničit. Byli jsme na místě, kde by mělo být všechno krásné. A přitom jsem tam seděla s někým, kdo vypadal jako Marek, ale byl jiný. Jinak voněl. Jinak mluvil. Jako bych byla s jeho stínem. A nejhorší bylo, že jsem neměla žádné vysvětlení. Prostě jen – ochladl. A já nevěděla proč.
Předposlední večer jsme šli na večeři do malé restaurace u pláže. Měla jsem na sobě šaty, co měl vždycky rád. Dlouhé, zelené, s volnými zády. Cítila jsem se v nich hezky. Doufala jsem, že se to třeba zlomí. Že ho znova „připomenu“ tomu starému Markovi. Ale neřekl nic. Seděl, jedl, pak odešel na záchod a vrátil se s výrazem, jako by se mnou ani nechtěl být.
A právě tam, na terase s výhledem na moře, přišel někdo, kdo všechno změnil. Mladý kluk, asi pětadvacet, se usmál a řekl: „Promiňte, vy jste Linda?“ Přikývla jsem překvapeně. „Já jsem David. Kamarád Marka. Tedy… bývalý kolega. Můžeme si na chvíli promluvit?“
Byla jsem zmatená. Marek seděl vedle mě a najednou vypadal jako opařený. „Davide, co tady děláš?“ řekl takovým tónem, který jsem u něj nikdy neslyšela. Ale David se nenechal. Jen si sedl ke stolu a klidně řekl: „Promiň, že vám lezu do večera, ale mám pocit, že tu hraješ na dvě strany, a tahle holka si to nezaslouží.“
Bylo to jako rána pěstí. Vteřinu ticho. Pak zmatek. Marek cosi mumlal, vstával, David ho ignoroval a díval se na mě. Řekl mi, že Marek poslední měsíce zkoušel být „na volné noze“, že měl „víc možností“ a že si to sám „potřeboval ujasnit“. A že kromě mě měl ještě jednu „paralelní známost“, kterou bral stejně vážně. Jen v jiném městě. David prý nebyl jeho kamarád, ale bratr té druhé. A když zjistil, že Marek jede na dovolenou „s jinou“, nasedl do auta a přijel.
Nevěděla jsem, co říct. Seděla jsem tam, moře mi šumělo do uší a srdce mi bušilo tak, že jsem neslyšela nic jiného. Marek už byl pryč. Vstal a odešel. Ani se neomluvil. Ani se nepokusil to vysvětlit. A David? Ten tam jen seděl a řekl: „Nevím, co vám Marek řekl. Ale kdyby to bylo vážné, nebyl by s mou sestrou ještě minulý týden v Třeboni.“
Pak už jen ticho. Poděkovala jsem, vstala a šla zpátky na apartmán. V noci jsem nespala. Ráno jsem si sbalila věci a odjela autobusem domů. Sama. Týden po návratu se mi Marek pokusil volat. Nezvedla jsem to. Napsal zprávu, že „se to celé nějak zvrtlo“ a že „bychom si měli promluvit“. Ale neodpověděla jsem. Protože já už jsem všechno pochopila. A jediné, co jsem cítila, byla úleva.
Ne kvůli tomu, že to skončilo. Ale kvůli tomu, že se přede mnou konečně rozsvítilo světlo. Že jsem nebyla blázen. Že to, co jsem cítila, mělo důvod. Že ta změna nebyla moje chyba. Že jsem nepřestala být dost dobrá. Jen jsem měla vedle sebe někoho, kdo mě bral jako kulisu. A kdo si myslel, že pravda se dá rozdělit na dvě poloviny.
Dnes, s odstupem, jsem vděčná i tomu Davidovi. Ne proto, že mi všechno řekl – ale proto, že měl odvahu. A hlavně – že mi otevřel dveře ven. Z dovolené, ze vztahu, z iluze. A i když to bolelo, nakonec to bylo osvobozující.
Protože ne každý konec je prohra. Někdy je to jen návrat k sobě. A i když se od moře vrátíte dřív, než jste plánovali, můžete si přivézt víc, než jste čekali. Třeba zpátky sebe.
