Článek
Když se mě vedoucí poprvé zeptal, jestli nechci odejít „na zasloužený odpočinek“, bral jsem to jako vtip. Jenže on to myslel vážně. Většina mých vrstevníků už měla dávno po pracovní kariéře, někteří dokonce stihli druhý důchodový výpočet. Já jsem ale necítil, že by bylo po všem. Naopak.
Po čtyřiceti letech v jedné firmě se člověk buď začne těšit na volno, nebo teprve opravdu pochopí, co jeho práce znamená. Já patřím k té druhé skupině. Každé ráno vstávám ve stejnou dobu, dám si kávu, sednu do auta a těším se, že zase uvidím lidi, se kterými jsem strávil většinu života.
Nejde jen o peníze, i když samozřejmě hrají roli. Ale především o ten pocit, že jsem užitečný. Když slyším kamarády, jak si stěžují, že doma neví, co s časem, děsí mě to. Já potřebuju mít důvod vstát, plán na den, cíl. Bez toho bych asi ztratil chuť do života.
Několikrát jsem si představil, jaké by to bylo zůstat doma, dívat se na televizi, jít si občas nakoupit, občas na procházku. Jenže po týdnu bych se začal nudit. Já nejsem typ, který vydrží nečinně sedět. Možná i proto mám pocit, že mě práce drží mladším, než kolik mi doopravdy je.
Dělám ve výrobě, obyčejná práce rukama. Ale když se do ní pustím, vypnu hlavu. Je to pro mě terapie. Všechno má svůj rytmus, logiku, výsledek. Vidím, co po mně zůstane. A to je něco, co vám televize nebo důchod nedají.
Když přijde nový zaměstnanec, často si ke mně sedne, aby se zaučil. Baví mě to. Mám pocit, že předávám něco, co jsem si kdysi sám složitě vybudoval. A i když se říká, že mladí nemají zájem o poctivou práci, já vidím opak. Když jim dáte šanci a necháte je dělat, dokážou hodně.
Rodina mě samozřejmě zrazovala. Syn mi říkal, že si mám užívat vnoučat, manželka chtěla, abychom cestovali. A já jim rozumím. Ale moje představa „užívání“ je jiná. Já si nejvíc užiju, když něco tvořím, když mám pocit, že ještě nejsem odepsaný.
Kamarádi z práce mi zpočátku tleskali, teď už jen kroutí hlavou. Většina z nich si důchod představovala jako ráj. Dlouhé ráno, kafe na balkoně, žádný stres. Jenže po pár měsících se ozývají se stejnými slovy: „Chybí mi lidi, chybí mi režim.“ A to je přesně to, čemu se chci vyhnout.
Často slyším, že starší generace to má v práci těžké, že mladí nemají respekt. Ale já mám opačnou zkušenost. Možná proto, že se k nim nechovám povýšeně. Nesrovnávám, že „za nás to bylo jinak“. Spíš se od nich učím. Dneska děláme se spoustou nových technologií, které bych se bez jejich pomoci nenaučil.
Když se mě ptají, proč ještě neodcházím, říkám jim, že to přijde samo, až budu cítit, že už nemám co předat. Ale ten moment ještě nenastal. Stále mám chuť něco dokázat. A dokud ji mám, nemám důvod končit.
Myslím, že společnost to má nastavené zvláštně. Jako by člověk po šedesátce automaticky patřil do starého železa. Přitom když se cítíte dobře a zvládáte, proč byste museli skončit? Kdybych měl sedět doma a čekat, až mě zlomí stereotyp, to bych si připadal starý hned.
Každý den, kdy můžu pracovat, beru jako dar. Možná to zní pateticky, ale já se těším do práce. Když vidím, že mě kolegové ještě berou, že za mnou chodí pro radu, mám pocit, že jsem pořád součástí něčeho, co má smysl.
Nejde jen o rutinu. Díky práci mám i společenský kontakt. Smějeme se, občas se pohádáme, ale žijeme. Doma by mi to chybělo. Když mám volno, samozřejmě si ho užiju. Jedeme s manželkou na výlet, nebo si dáme kávu v kavárně. Ale po pár dnech mě to zase táhne zpátky.
Možná jednou přijde den, kdy si řeknu: „Tak a teď už stačilo.“ Ale ten den ještě nenastal. A dokud mi zdraví dovolí, chci zůstat aktivní. Protože vím, že jakmile bych přestal, zestárnu. Ne tělem, ale hlavou. Dnes už se na mě v práci nikdo nedívá divně. Všichni vědí, že tam nejsem proto, že bych musel, ale proto, že chci. A to je ten nejlepší pocit.
Možná nejsem typický důchodce. Nepočítám dny do volna, neřeším, kolik mám odpracováno. Místo toho přemýšlím, co dalšího se můžu naučit. Věřím, že dokud se člověk zajímá, stárnutí se ho tolik netýká. Jestli někdy odejdu do důchodu? Možná. Ale určitě ne proto, že „se to má“. Až tehdy, když přestanu mít chuť vstát ráno z postele a jet do práce.
