Článek
Objednávka proběhla bez problémů, zaplatila předem kartou a během dvou dnů jí přišel e-mail, že balíček už je na cestě. Všechno vypadalo naprosto běžně a bez komplikací. Jenže to, co Lucie našla po otevření krabičky, jí vyrazilo dech.
Ponožky tam byly pečlivě složené, čisté a přesně takové, jaké si vybrala. Ale hned navrchu ležel složený list papíru. Lucie ho ze zvědavosti rozložila a začala číst. Nebylo to nic, co by čekala. Žádná faktura, žádný reklamní leták nebo potvrzení objednávky. Byl to osobní psaní. Dopis, který evidentně patřil někomu jinému. Oslovení mířilo na muže, jehož jméno a adresu Lucie nikdy předtím neviděla. Text byl psaný úředním jazykem, znělo to jako odpověď z nějaké instituce. Zmínka o prodlení s platbou, upozornění na možné právní kroky a požadavek uhradit dlužnou částku. V tu chvíli si Lucie uvědomila, že drží v ruce něco, co se k ní vůbec nemělo dostat, a že jde o soukromou a citlivou záležitost úplně cizího člověka.
Chvíli si nevěděla rady. Bylo to absurdní. Člověk si objedná ponožky pro dítě a místo toho řeší, co má dělat s cizím dopisem o dluhu. Prošla balíček znovu, jestli se tam omylem nedostala jiná zásilka, ale všechno ostatní sedělo. Na obálce bylo jasně napsané její jméno a adresa, uvnitř zboží, které objednala. Jen ten dopis byl naprosto mimo.
První myšlenka byla dopis vyhodit. Nebyl určený jí a věděla, že ho nemá právo číst. Ale zároveň cítila, že by tím možná někomu zkomplikovala život. Co když ten člověk čeká na důležitou zásilku, kterou kvůli téhle chybě nedostane? Co když je to opravdu úřední upozornění a on o problému zatím nemá tušení? Po chvilce váhání zavolala na zákaznickou linku e-shopu, odkud ponožky přišly.
„To se asi stala nějaká chyba při balení,“ odpověděl jí znuděný hlas na druhém konci. Nezaznělo ani slovo omluvy, jen rychlé ujištění, že si dopis vyzvednou kurýrem. Lucie vysvětlovala, že jde o citlivou poštu a že nechce, aby to jen tak někdo přehodil z jednoho balíčku do druhého, ale reakce byla stejně lhostejná. „Tak nám to prostě pošlete zpátky,“ zaznělo nakonec. Žádné „děkujeme“, žádné „omlouváme se“, jen strohé instrukce.
Lucii to mrzelo. Ne kvůli těm dvaceti korunám za ponožky ty byly opravdu maličkost. Ale protože jí vadil přístup, jakým se k tomu postavili. Chyby se stávají, to chápe každý. Jenže tady šlo o soukromí někoho jiného a navíc se to stalo při úplně banálním nákupu. Stačilo pár vět, aby se situace vyřešila lidsky, ale místo toho z toho měla pocit, že je otravný zákazník, který zdržuje.
Když pak kurýr dopis vyzvedával, zeptal se, co v tom je. Lucie mu to neřekla. Necítila se oprávněná sdělovat obsah, ale jen mu podala pečlivě zalepenou obálku. V duchu si říkala, že snad dorazí tam, kam má, a že ten, komu patří, ji dostane včas. Ale stejně ji napadlo, kolikrát se asi takové věci stávají. Kolikrát si někdo přečte cizí dopis omylem, protože se k němu dostane úplně náhodou?
Lucie pak o celé situaci vyprávěla přátelům. Někteří se tomu smáli. Připadalo jim komické, že si objedná ponožky a místo účtenky najde předžalobní výzvu někomu neznámému. Jiní byli pobouření. Hlavně ti, kteří si uvědomovali, že jde o porušení ochrany osobních údajů. „To by měli řešit mnohem víc,“ poznamenala kamarádka, která pracuje v administrativě. „Představ si, že by tam byly třeba informace o zdravotním stavu nebo něco podobného.“
Pro Lucii to byla zkušenost, kterou si rozhodně nechtěla zopakovat. Nejen že si po této epizodě začala dávat větší pozor, odkud objednává, ale také si uvědomila, jak křehké je naše soukromí. Stačí jeden nepozorný zaměstnanec, jeden špatný pohyb při balení zásilek a osobní informace putují úplně jinam. A ten, kdo je dostane, si pak může vybrat. Buď se zachová čestně, nebo ne.
Nakonec měla Lucie alespoň dobrý pocit, že udělala správnou věc. Dopis poslala zpátky, obsah si nechala pro sebe a člověk, kterému byl určený, se k němu snad dostal. Ale nepříjemná pachuť z celé situace zůstala. Když si vzpomene na to, jak se e-shop k věci postavil, jen vrtí hlavou. Dvacet korun za ponožky je nic. Ale pocit, že někde v systému může kdykoli skončit vaše soukromí v cizích rukou, ten už se vyčíslit nedá.
