Článek
Vzala jsem telefon a slyším rozpačitý hlas: „Mami, omlouvám se, ale Matěj s Honzíkem k tobě nechtějí na víkend. Říkají, že se u tebe nudí.“ Sedla jsem si na židli v kuchyni a vzala si šálek kávy. Vnoučatům je třináct a patnáct let, a poslední půlrok jsem cítila, že se něco mění. Že už nejsou ti malí kluci, kteří se na mě vrhali v předsíni a nemohli se dočkat, až si spolu uděláme koláč nebo půjdeme nakrmit kachny. Ale věděla jsem, že to přijde – dospívání je taková věc.
„To nevadí, Lenko. Chápu to. Asi mají teď jiné zájmy,“ řekla jsem, i když mě to bolelo víc, než jsem byla ochotná přiznat. Lenka chvíli mlčela a pak tiše dodala: „Mami, promluvím s nimi. Oni jsou v takové divné fázi.“
Po telefonu jsem seděla a přemýšlela. Od třetí třídy jsme měli tradici – každý druhý víkend u babičky. Pekly jsme, hrály karty, vyprávěly si příběhy ze starých časů. Oni mi ukazovali svoje hry na tabletu, občas jsme se dívali na starý film. Nic extra, ale bylo to naše.
Minulý týden, když byli u mě naposledy, všimla jsem si, že jsou nějak neklidní. Matěj pořád koukal do telefonu a Honzík se tvářil, jako by ho každá moje věta nudila. Když jsem jim nabídla, že si upečeme jejich oblíbený jablečný závin, Matěj řekl: „Babi, ty své dorty děláš moc dlouho. Máma je koupí v cukrárně a jsou mnohem lepší.“
To mě tehdy zarazilo. Ta cukrárna je jedna z nejdražších v Praze – jeden závin tam stojí víc než můj týdenní nákup potravin. Ale neřekla jsem nic. Jenom jsem si povzdychla a navrhla, že bychom mohli jít ven.
„Kam?“ zeptal se Honzík. „Na ty tvoje kachny? To je pro malé děti, babi.“
Zrovna ve středu jsem potkala v obchodě paní Novákovou z vedlejšího paneláku. Vyptávala se, jak se mají vnoučata. Když jsem jí řekla, že už tolik nejezdí, pokývala hlavou. „To znám. Moje Kristýnka taky říká, že u mě nemají internet jako doma. A že moje jídlo je divné. Její máma jim prý vozí sushi z toho nového podniku na náměstí.“
Včera jsem se konečně odvážila zavolat Lence a zeptat se ji přímo. „Lenko, říkej mi pravdu. Co se děje s klukama? Proč už nechtějí jezdit?“
Bylo ticho. Pak se ozval vzdech. „Mami, je to složité. Víš, jak to máme se Standou… On má tu firmu, vyděláváme si dobře. Děti jsou na to zvyklé. A u tebe…“
„U mně co?“ zeptala jsem se, i když jsem asi tušila odpověď.
„No, u tebe je to prostě jiné. Nemáš smart TV, máš šestiletý telefon, když jim nabídneš běžný jogurt místo řeckého za osmdesát korun… Matěj mi včera řekl, že jsi socka. Já jsem se na něj zlobila, ale…“
Socka. To slovo mi utkvělo v hlavě celý večer. Jsem sociální případ? Protože nemám plazmu na zdi, protože kupuji v Albertu, protože peču vlastní buchty místo toho, abych je objednala z nějaké pekárny?
Důchod 16 800 korun měsíčně. Po zaplacení bytu, energií a léků mi zbyde něco přes šest tisíc na měsíc. Za to nakupuji, platím telefon, občas si dopřeju kino, když mají v dělnickém domě slevu pro seniory. V létě si šetřím na nové zimní boty, v zimě na letní. Nikdy jsem se nepovažovala za chudou. Máme co jíst, kde bydlet, jsem zdravá. To je víc, než mělo hodně lidí za komunismu.
Ale pro vnoučata, která jezdí na zimní prázdniny do Alp a na letní dovolené na Maledivy, je zřejmě babička, která nosí oblečení ze secondhandu a vaří z toho, co je v akci, socka.
Ráno jsem se rozhodla, že zavolám Matějovi přímo. „Ahoj, Matěji, jsem babička. Slyšela jsem, že jsi říkal, že jsem socka. Je to pravda?“
Nejdřív mlčel, pak se ozval tichounký hlas: „No… nezlob se, babi. Prostě… já nevím. Kamarádův děda má Teslu a umí programovat. A ty…“
„A já jsem jen obyčejná babička s malým důchodem. To je pravda, Matěji. Ale víš co? Já ti pořád můžu dát něco, co si nikde nekoupíš.“
„Co?“ zeptal se zvědavě.
„Čas. A lásku, která není podmíněná tím, kolik mám na účtu.“
Další víkend přijeli oba kluci. S kyticí tulipánů a omluvenkou. Když odcházeli, Honzík mi dal pusu a řekl: „Babi, já vlastně nejsem rád, když pořád jezdíme po těch drahých místech. S tebou je to klidnější.“
Možná jsem socka podle jejich měřítka. Ale jsem socka, která je miluje víc než všechny zlaté kreditky jejich otce a matky dohromady. A to jim snad jednou dojde.
