Článek
Všechno jsme si doma předem spočítali, věděli jsme, co si můžeme dovolit, a očekávala jsem, že tam strávíme hodinu, podepíšeme smlouvu a vyjdeme ven s pocitem, že máme o starost méně. Jenže se ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Manžel měl totiž úplně jiný pocit z celé schůzky, a nakonec odešel bez podpisu. Poradce se snažil zjistit proč a on mu to později vysvětlil.
Hned na začátku to vypadalo docela slibně. Posadili jsme se do malé kanceláře s oknem do rušné ulice, na stole připravené smlouvy, hromada papírů, složky a káva, kterou nám nabídl. Poradce byl příjemný, usmíval se, dokonce párkrát zavtipkoval, takže to působilo, jako že nás čeká pohodová schůzka. Jenže jakmile se začalo mluvit o konkrétních podmínkách, něco se změnilo. Manžel se zpočátku usmíval, kýval, ale po chvíli se jeho výraz proměnil v naprosté soustředění. V očích mu bylo vidět, že není úplně spokojený.
Já sama jsem možná byla trochu naivní. Sledovala jsem poradce, zapisovala si čísla, a přestože některé poplatky nebo drobnosti mi nedávaly smysl, nechala jsem to být. Ale manžel ne. Ten je v tomhle přísnější a mnohem méně tolerantní. Jakmile mu něco nesedí, okamžitě to poznám podle toho, jak se začne ptát. A tady se ptal dost. Každý detail, každé malé číslo, každou podmínku si nechal vysvětlit. A i když mu poradce odpovídal, nebylo to vždy jasné.
V jednu chvíli jsem viděla, že manželův blok s poznámkami už je plný otazníků. Do toho mu poradce začal tvrdit, že některé body smlouvy nejsou důležité, že se jimi nemáme zbytečně zabývat. To byla ta chvíle, kdy jsem věděla, že je zle. Manžel nesnáší, když mu někdo říká, že něco není podstatné, zvlášť když se jedná o finance. Pro něj je podstatné všechno, každý řádek, každé slovíčko. V tu chvíli se jeho výraz úplně uzavřel a já poznala, že z podpisu asi nic nebude.
Poradce se snažil udržet dobrou náladu, párkrát zopakoval, jak výhodná nabídka to je, ale manžel už mu nevěřil. Nakonec zavřel složku, podíval se na něj a úplně klidně řekl, že si to ještě rozmyslí. A to bylo všechno. Žádný křik, žádné rozčilování, prostě vstal, poděkoval za čas a zamířil ke dveřím. Já šla za ním trochu zmatená, protože jsem pořád měla v hlavě, že je přece lepší mít smlouvu podepsanou a mít jistotu. Ale on měl jasno. Podepsat to nehodlal.
Po cestě domů mi vysvětloval, co ho ve skutečnosti odradilo. Nebylo to o číslech, i když ani ta se mu úplně nelíbila. Nejvíc mu vadil samotný přístup poradce. Říkal, že měl pocit, jako by nám záměrně nechtěl říct úplně všechno. Jakmile někdo začne tvrdit, že detaily nejsou důležité, bere to jako varovný signál. Přesně to se mu stalo kdysi dávno, když uzavíral jinou smlouvu, a tehdy ho to stálo hodně peněz i nervů. Nechtěl tu chybu zopakovat.
Mně osobně by to možná tak nevadilo, protože jsem spíš člověk, který důvěřuje, a mám pocit, že lidé snad nejsou zlí a nepokoušejí se nás vždycky napálit. Jenže právě proto si rozumíme. On je ten opatrný, co všechno kontroluje a stojí nohama pevně na zemi, já se zase nechám strhnout nadšením. Tentokrát měl ale rozhodně pravdu. Když mi to vysvětloval, uvědomila jsem si, že jsem sama taky cítila drobné rozpaky, jen jsem je nechtěla vnímat.
Poradce nám pak ještě volal, jestli jsme si to nerozmysleli. Manžel mu tehdy řekl přímo, že ho odradilo chování při schůzce. Dodal, že čísla mohou být sebevíc výhodná, ale pokud nemá důvěru v člověka, který je prezentuje, tak smlouvu nikdy nepodepíše. Byla jsem překvapená, že to řekl tak otevřeně, ale on se netají tím, co si myslí. Poradce se vymlouval, že měl hodně klientů a možná nebyl úplně soustředěný, ale to už nic nezměnilo. Manžel to uzavřel s tím, že raději najdeme jinou banku nebo počkáme na lepší nabídku.
A já musím říct, že dnes jsem za to ráda. Možná jsme mohli mít smlouvu v kapse a tvářit se, že jsme udělali správnou věc, ale ve skutečnosti by nám v hlavě pořád hlodal červíček pochybností. Takhle sice řešíme finance o něco déle, ale máme jistotu, že až podepíšeme, bude to bez pocitu, že nás někdo balamutí. A přesně to je asi ta nejdůležitější věc, kterou jsem si z celé té zkušenosti odnesla. Někdy není problém v samotných podmínkách, ale v tom, jakým způsobem jsou podané. A jestli chybí důvěra, tak sebelepší čísla nepomůžou.
Celý ten zážitek mi připomněl, že není důležité jenom to, co je napsané na papíře, ale i atmosféra, která u toho vznikne. Když máte pocit, že s vámi někdo hraje fér, podepíšete mnohem snáz, i kdyby podmínky nebyly stoprocentně ideální. A když naopak cítíte, že něco nesedí, je lepší udělat krok zpátky, i když se to zdá nepohodlné. Přesně to udělal manžel.
