Článek
Když jsem v pátek odcházela z bytu, měla jsem pocit, že si konečně dopřeju pár hodin jen sama pro sebe. Zabalila jsem si malý batoh, zamkla dveře a nechala za sebou všechny povinnosti. Těšila jsem se na víkend u kamarádky, který jsme plánovaly už dlouho. Doufala jsem, že si vyčistím hlavu a přijdu na to, proč jsem poslední týdny tak neklidná.
Cesta byla příjemná a už první večer jsem cítila úlevu. Povídaly jsme si dlouho do noci a já měla poprvé po dlouhé době pocit, že někomu opravdu rozumím. Víkend utekl rychleji, než jsem čekala, a v neděli odpoledne jsem se vracela domů s jemnou nervozitou. Nevím proč, ale už cestou jsem měla zvláštní pocit, jako kdyby mě něco mělo zaskočit.
Pocit, který se nedal ignorovat
Když jsem odemykala dveře, všimla jsem si, že klíč jde nějak ztuha. Nevěnovala jsem tomu pozornost a vešla dovnitř. Byt voněl po něčem neznámém a já jsem okamžitě cítila, že něco není v pořádku. Sundala jsem si boty a rozhlédla se kolem. Na první pohled bylo všechno na svém místě, ale atmosféra byla jiná. Tichá a cizí.
Šla jsem do obýváku a tam to začalo dávat smysl. Na stole ležela otevřená krabice od pizzy, kterou jsem si určitě neobjednala. Vedle ní dvě skleničky s vínem. A na gauči přehozená deka, kterou nepoužívám. Bylo jasné, že tu někdo byl. A stejně jasné bylo, že to nebyla náhoda. Ten pohled mě zarazil tak silně, že jsem se musela opřít o stěnu.
Všechno do sebe začalo zapadat
Nechtěla jsem hned dělat závěry, ale uvnitř mě se ozýval hlas, který jsem se poslední měsíce snažila umlčet. Vracela jsem se k drobnostem, které jsem přehlížela. Telefon položený displejem dolů. Rychlé odchody z místnosti, když mu někdo volal. Neustálé vysvětlování, proč musí být v práci déle. A teď jsem stála v našem obýváku a viděla důkazy, které už nešlo popřít.
Posadila jsem se na gauč a snažila se přijít na to, kdy se to všechno pokazilo. Možná jsem to cítila už dávno, ale bála jsem se s tím něco udělat. Člověk se někdy tak silně drží představy, že je všechno v pořádku, až přestane vidět realitu. A já jsem ji teď měla přímo před sebou.
Rozhodnutí, které přišlo rychle
Když přišel domů, poznal to hned. Nemusela jsem nic říkat. Stačilo, že se podíval na stůl. V tu chvíli věděl, že je konec hry, kterou tak dlouho hrál. Mluvil bez jistoty a já ho poslouchala, jako bych slyšela cizího člověka. Najednou jsem věděla, že už se nechci vracet do toho, co mezi námi bylo.
Ten víkend, který měl být obyčejným odpočinkem, mi nakonec otevřel oči. Viděla jsem pravdu, kterou jsem dřív odmítala přijmout. Nebolelo mě to tak, jak jsem se bála. Spíš jsem cítila zvláštní klid. Možná proto, že jsem konečně věděla, na čem jsem. A že můj další krok bude patřit jen mně.
